Elinor si prohrábla vlasy před zrcadlem a spokojeně se na sebe usmála. Vypadala skvěle.

Její narozeninová oslava se vydařila. Oslava byla přesně taková, jakou si představovala. Možná ještě o kousek lepší.

Měla na ní úplně všechno — živou hudbu, světla, dekorace, catering z městského bistra, které jinak dělalo jen svatby, a samozřejmě svou nejoblíbenější kapelu, kterou jí tatínek sehnal přes známosti. Zaplatil za ně nehoráznou sumu, ale to jí ani nenapadlo řešit. Proč by taky mělo? Přála si ji — a dostala ji. Jako vždy.

Na dvoře stálo vyhřívané stanové pódium, v salonu byly dorty tří velikostí, každé patro jiná příchuť. Na každém stole květiny sladěné s barevností šatů, které si hosté vybrali předem. K dispozici byly hostesky, které dívkám podávaly prosecco a chlapcům míchané drinky v křišťálových sklenicích. Měla i foto koutek, zrcadlovou stěnu, šampaňský welcome bar, tři stylistky. A krabičky s malými dárky pro každého, samozřejmě s jejím monogramem.

Pětkrát se dnes převlékala. Ráda se ukazovala. A ještě radši sledovala, jak na ni ostatní reagují. Dívky po ní pokukovaly s tichým obdivem a chlapci se těžko odvraceli. Byla si toho vědoma. A nevadilo jí to. Vlastně ji to uspokojovalo.

Teď, když se konečně všichni rozjeli domů, cítila se klidně a spokojeně. I když trochu neklidně. To však přikládala tomu, že na ni čeká Liam.

Otočila se na bok a zkontrolovala profil. Hlavně výstřih. Potřebovala, aby vypadal nenuceně... ale ne nedbale. A ačkoliv byl trochu hlubší než obvykle, a odhaloval víc, než by chtěla, pro tuto příležitost se jí to zdálo perfektní.

Měla na sobě rudé šaty, které si schovala právě pro tenhle večer. Seděly perfektně — jemný satén kopíroval její křivky, pas měla zvýrazněný a záda odkrytá. Cítila se v nich jako bohyně.

Dlouhé černé vlasy nechala rozpuštěné a padaly jí až k pasu v dokonalých loknách, které si nechala navlnit ráno. Byla nalíčená, decentně, ale přesně tak, aby vypadala jako z módního magazínu. Na nohou měla nové boty — vysoké podpatky, které se třpytily při každém kroku. Chodila v nich nejistě, ale líbily se jí, takže jí to bylo jedno.

Na chodbě bylo ticho. Zůstali jen rodiče. A Liam. Ten čekal v hostinském pokoji, s její playlistem a očekáváním v očích.

Liam ji dnes sotva pustil z náruče. Od rána nemluvil o ničem jiném, než že se těší, že večer spolu stráví noc. A ona mu slíbila, že bude výjimečná.

Povzdechla si a přešla k oknu. Ne, že by měla strach, přeci ji už bylo osmnáct let a bylo tedy na čase, aby konečně přišla o panenství. Však všechny její kamarádky už se svými kluky dávno spaly, ale ona ne.

Ne, že by po tom už dávno nezatoužila, ale už hodně dávno se rozhodla, že o panenství přijde až ji bude osmnáct. Věděla to už dlouho. Že si to schová na osmnáctiny.

Nevzpomínala si přesně, kdy se tak rozhodla, ale od určitého bodu jí to prostě dávalo smysl. Cítila, že to tak má být. Ne kvůli pravidlům nebo názoru ostatních. Ani ne kvůli Liamovi.

Bylo to něco jiného. Něco, co se nedalo vysvětlit.

Jako by to nebyl jen slib sobě samé — ale tiché rozhodnutí, které k ní přišlo zvenčí. Někdy ve snu. Někdy mezi probuzením a usnutím. Jako by jí to někdo pošeptal.

A teď, když ten večer nastal, to nebylo tak jednoduché. Měla všechno připravené. Liam čekal, hudba hrála v pozadí, šaty seděly. Ale něco v ní se sevřelo.

Nebyl to strach. Nebylo to ani zaváhání, spíš... pochybnost, která snad ani nepřišla z hlavy.

Zamračila se a pohled jí sklouzl zpátky k oknu. Venku se kraj propadal do tmy. Když se trochu naklonila, zahlédla kout hradu, který byl schovaný za větvemi — starou věž.

V tu chvíli jí tělem proběhl zvláštní mráz.

Ne logický. Ne chladný. 

Jako by ji někdo volal.