Isla Glenmoorová si konečně úlevně oddychla. Narozeninoví hosté odjeli, smích dozněl, a hrad Glenvarloch se ponořil do ticha, které tak milovala.

Stála na kamenné terase, hleděla do šera a cítila, jak jí hlava třeští. Ne ovšem z vína. Ale z Elinor. Z jejich dcery, která právě dnes slavila své osmnácté narozeniny. A jako obyčejně, její otec ji nedokázal nic odmítnout.

Opřela se o kamenné zábradlí terasy a zavřela oči. Vítr jí jemně cuchal vlasy, ale ona to nevnímala. Vnímala jen ten zvláštní tlak na hrudi, jako by se něco chystalo. Jako by se hrad nadechoval.

Rozhlédla se kolem sebe. Hrad Glenvarloch se koupal v šeru. Kamenné věže, staré zdi, staleté duby. Její dědictví.

Rodina Glenmoorů sahala hluboko — až do středověku. Před časem zdědila hrad po své tetě, a když její manžel Thomas navrhl, že hrad nechá opravit, byla šťastná. Cítila, jako by ji hrad volal zpět.

Když ho poprvé uviděla, poznala ho. Ze snů. Ze vzpomínek, které nikdy nezažila, a které se ji přesto zdáli tak živoucí.

Teď žili zde, v horách, daleko od civilizace. Měli všechen komfort — elektřinu, internet, teplou vodu, dokonce i chytré zabezpečení. Ale byli tu sami. A to milovala. To ticho. Prostor. Čas, který se tu pohyboval jinak.

Zhluboka se nadechla. Vůně vlhké země, kamene a starých dubů ji uklidňovala. Tohle místo mělo duši a ona ji cítila.

Byla pokračovatelkou ženské linie, která v sobě vždy nesla něco neobvyklého a tajuplného. Byla bylinkářka a léčitelka. Ta, kterou lidé ve vesnici vyhledávali, když nevěděli, co je bolí. Nemoc duše poznala dřív než nemoc těla, a bylo jí jasné, že kdyby se narodila o pár století dřív, skončila by na hranici.

Tohle vědění, ten šestý smysl, schopnost cítit věci za slovy — to by tehdy nazvali čarodějnictvím. A upálili by ji, stejně jako mnoho žen v její linii.

A teď... cítila Elinor.

Její dcera byla jiná. Stejně krásná, ale divoká, zářivá a mladá. Nepoznávala v sobě sílu, která ji vedla. Ještě ne.

Ale ona to věděla. Měla v sobě stejný dar, jen ho ještě neobjevila. A možná právě dnes se to mělo změnit.

Právě dnes.

Ten tlak na hrudi stále sílil a nedokázala ho zahnat. Něco se chystalo. Cítila to hluboko v kostech, v půdě pod nohama. V kamenném hradu, který nepatřil jen času, ale paměti.

A nejvíc to cítila, když si vzpomněla na Elinořin slib, že dnes v noci —, v den svých osmnáctých narozenin, dá své panenství Liamovi.

Liam byl v Elinořině životě už několik měsíců. Byl to pohledný, devatenáctiletý mladík, z dobré rodiny, která jí mohla nabídnout jistoty.

Ale Isla cítila něco jiného. Liam nebyl zlý, byl vlastě vcelku milý a pozorný, ale ještě nebyl mužem. Ne takovým, jakého by Elinor potřebovala.

A Elinor potřebovala muže, který by ji dokázal zkrotit a ukočírovat. Opravdového muže, jaký se již v dnešní době nerodí.

Elinor byla krásná, a až příliš si to uvědomovala. Věděla, co chce, a nikdy nepochybovala, že to dostane.

Nechtěla být přísná, jen viděla, co z ní vyrostlo..., mladá žena, která věřila, že svět je její jeviště, a že publikum jí nikdy nezatleská málo. A nemohla se divit. Její manžel Thomas za to mohl.

Milovala ho. Byl chytrý, laskavý, úspěšný. Ale pokud šlo o Elinor, ztrácel soudnost. Nedokázal jí nic odmítnout. Když něco chtěla, dostala to. Hned a bez výjimek. Jen málo lidí zažije tuhle míru pozornosti — a málokdo ji zvládne unést. Byl příliš laskavý. Příliš ochotný. Příliš slepý k tomu, co Elinor potřebovala — ne další šaty, ne nový telefon, ne soukromého učitele tance. Potřebovala hranice. A ty jí nikdy nedal.

Elinor byla rozmazlená, a i když to neříkala nahlas, věděla to. A cítila, že právě proto potřebuje muže, který ji umí zkrotit. Muže, kterému by nevládla, ale u kterého by ztichla a poslouchala. Muže, u kterého by se cítila v bezpečí už jen tím, že ji vezme do náručí.

A Liam takový nebyl.

Isla se pomalu otočila k věži v západním rohu hradu — k té, kterou nikdy nenechali opravit. Zvenčí působila nenápadně, zarostlá břečťanem, bez výhledu. Všichni ji považovali za zbytečnou. Jen ne ona.

Od chvíle, kdy se na hrad nastěhovali, se jí o té věži zdály sny. Nikdy nebyly konkrétní, jen tiché a znepokojivé. Elinor, stojící před dveřmi. Světlo, které se prodíralo skrze štěrbinu. A vždy ten samý pocit: že tam uvnitř — tam někde — čeká její osud.

Věděla, co lidé kdysi říkali. Staří členové její rodiny tomu místu říkali Komnata přechodu. Prý se otevírala jen jednou za život — jednomu člověku. Nikdo to nebral vážně. Thomas se tomu smál. Historici o tom psali jako o pověře. Ale ona věděla své.

Komnata přechodu nebyla jen stará legenda. Byla skutečná. A dnes se hrad nadechoval.

Zůstala stát a dívala se na věž, jako by se z ní za chvíli mělo něco vynořit.

Věděla, že Komnata přechodu nepatří k běžnému prostoru. Že není jen uzavřenou místností, ale něčím mezi. Mezi světlem a tmou. Mezi tím, co bylo, a co teprve přijde. V její rodině se říkalo, že pokud se komnata otevře, nikdy se tak neděje náhodou.

A Isla cítila, že tentokrát se otevře právě pro Elinor.

Zavřela oči. A hrad dýchl. Tentokrát hlasitěji.

***