Katie se nervózně ošila, když se uviděla ve velkém zrcadle na zdi. Na sobě měla dlouhé, bílé, zlatem vykládané roucho, které mělo sloužit, coby její noční košilka. 

Stále se ale nemohla vzpamatovat z toho, co se za posledních několik hodin, událo. 

Freya ji trpělivě vysvětlila všecko, o jejím únosci. Byla na ní moc milá. Líbila se jí, a dle jejího názoru, svého bratra, i velmi milovala. 

Když ji odvedla do lázní, a procházeli honosným palácem, nemohla uvěřit svým očím. Něco tak nádherného a honosného, ještě nikdy neviděla. Všude bylo plno zlata a drahých kamenů. Plno sloužících a přepychu. 

Nemohla tomu uvěřit. Ocitla se ve Ztraceném městě. Ještě do nedávna, byla přesvědčena, že je to jen pouhá legenda. Mýtus. Tolik o něm četla a slyšela, a nyní se ocitne, přímo v jámě lvové. 

Sám jeho vládce ji unese, a náhle zjistí, že si ji vybral za svou samici. Ošila se nad tou představou. Ona, a jeho samice? 

Declan, byl vážně zvláštní, to musela uznat. Jenže ke svému překvapení, z něho strach neměla.

 Snad byl trochu výstřední, ale cítila, že by jí neublížil. A nyní, když ji Freya vysvětlila, proč se tak chová, byla zvědavá ještě více. 

„Máš z Declana strach?" zeptala se Freya, když spatřila její zamyšlený výraz. 

„Strach?" vydechla Katie, „ne, to ne. Jen..., nevím, jak se k němu chovat, Freyo. Je..., je to na mě trochu moc rychlé, a pak..." polkla a sklopila zrak, „evidentně mu jde jen o jedno. Dostat se mi pod sukni." 

Freya se nahlas zasmála, a stiskla ji ruku. „Katie..., musím říci, že jsem měla obavy z toho, až si přivede svou vyvolenou. Ať se ti to líbí, nebo ne, tak svojí samici. Hledá ji již moc dlouho."

 Povzdechla si. Celých sto let, co se vrátil mezi svůj lid, aby převzal vládu Ztraceného města, hledá sobě tu jedinou, která mu je souzena. 

Potřebuje ji. Jako každý tvor na zemi, potřebuje svojí druhou polovičku, potřebuje ji i on. 

Ale hlavně, jako vládce Ztraceného města a vládce země Rabanů, musí mít svou královnu, a svou samici. Je to nutnost a povinnost.

 A zřejmě, ji konečně našel, protože jinak, by ji nikdy nepřinesl do Ztraceného města. Bylo to moc nebezpečné. Pro ně, i pro ni. 

Vysvětlila Katie jen to nejnutnější, ale to, že již nikdy, se nesmí vrátit zpět, ji zatím neřekla. Nikdo, se nikdy, nesmí dostat živý, ze Ztraceného města. Byl to zákon, který se dodržoval již šest set let.

 „Katie, on se ti nechce dostat pod sukni," usmála se, „on se prostě chová tak, jak se chovají Rabané. Žil mezi nimi déle, než s lidmi, a zvyky lidí, se teprve stále učí. Vždy, se zřejmě bude chovat trochu jinak, nežli jsi zvyklá, ale pakliže jsi opravdu jeho samice, je to na tobě, mu ukázat, kde jsou tvé hranice. Společně, si je musíte sami vytvořit. Naučit se chápat jeden druhého."

 Freya si změřila Katie pohledem. Zdála se jí vyrovnaná, leč trochu vystrašená. I když musela uznat, že to, že zatím všechno, co se stalo, brala podle ní, překvapivě v klidu.

 „Katie..., jestli jsi jeho samice, se dozvíš dnes večer. Ale předpokládám, že ano, jinak bys tu nebyla. A jestli to tak je, budeš to muset přijmout, protože pak jsi mu souzena. A on tobě."