Katie se posadila před otcovo lože. V očích měla slzy, když se na něj dívala, ale snažila se nedat na sobě znát svoje rozpoložení.

 Bylo to již měsíc, co se vrátila na území domorodého kmene Jakotů.

 Dle jejich překvapení, bylo jasné, že byli přesvědčeni, že se již nevrátí. Radost z jejího návratu, byla dvojnásobná, i z toho důvodu, že její otec umíral. Zranění, které utrpěl, nadávalo mu již moc času. A jediné jeho přání bylo, vidět ještě svou dceru.

 „Katie..." zašeptal náhle Karl Johnoson, a podíval se na svou dceru. Stále nemohl uvěřit, že je zpátky. 

Již ani nedoufal, že ji ještě uvidí. Jeho čas vypršel. Cítil, že se pomalu blíží jeho smrt, ale s vědomím toho, že je jeho dcera v pořádku, odcházel smířen.

 „Musíš se vrátit ke svému muži." Vydechl a chápavě přikývl.

 Však když se dozvěděl, že jeho dcera našla Ztracené město, jeho srdce pookřálo. Celý svůj život, zasvětil coby vědec jeho hledání, a náčelník Jakoto, mu v tom byl dobrým pomocníkem. 

Oba dva cítili důležitost jejího poslání. Byli jediní, kteří kdy na to území vstoupili, a od té doby, ho nepřestali hledat. 

„Nikdy, to město nikdo nenašel," řekl ztěžka, „jen já, a náčelník Jakoto, jsme byli toho svědkem, a nyní již vím, proč jsme přežili. Proč nám bylo dovoleno to, co nikomu na světě." Vztáhl ruku, a sevřel dlaň své dcery ve své. 

Ona byla vyvolená. Byla souzená tomu, který je nechal žít. A to jen z jednoho jediného důvodu, již tehdy musel Declan Nadir Ratana poznat, že oni patří k jeho vyvolené. 

„Musíš se vrátit, Katie. A to co nejrychleji. Nesmíš dovolit, aby Declan Nadir Ratana, pán Ztraceného města zemřel." 

Katie zalapala po dechu a do široka otevřela oči. Nechápala jeho slova, ani trošičku.

 „Zemřel?" zatřásla nevěřícně hlavou k odporu, „to se pleteš, otče. Však je nesmrtelný."

 Na tváři jejího otce, se objevil trpký úsměv. Pochopil moc dobře. On věděl, že král Ztraceného města umírá, a pochopil, co udělal pro jeho dceru. 

Pochopil, že je v nejlepších rukách. Že je šťastná, a že ji miluje víc, než svůj život. 

„Zasvětil jsem celý svůj život hledání Ztraceného města. Celý svůj život, a vím, co říkám, Katie," sevřel její dlaň pevněji, „tvůj muž, ti neřekl vše, protože tě chránil před sebou samotnou. Jsi jeho žena. Jsi vyvolená. A on se s tebou spojil navždy. Tvojí ztrátou a tvým odchodem, se pouto přetrhlo, a on v bolestech umírá. Tak je psáno, ve staré knize osudu." 

„A ..., ale to nemůže být pravda, otče." Katie vstoupily do očí slzy. Nemohla tomu uvěřit. Proč by to dělal? Proč? Přeci mu řekla, že se vrátí. 

Slzy se jí začaly kutálet po tvářích. Ale pochopila. Nikdy by mu neodpustila, kdyby jí nenechal se rozloučit se svým otcem. A tak se pro její lásku obětoval. 

„Bože!" vykřikla a schovala svou tvář do dlaní, „nemůžu ale odejít. Nemůžu tě tu nechat, otče."

 „Otevři tu přihrádku." zašeptal Karl Johnson, a ukázal na zásuvku nočního stolku. 

Na dně zásuvky, ležela malá krabička, celá ze zlata. Byl to dar od vládce Ztraceného města. Vtiskl mu ji tehdy do dlaně, a jeho pohled, mu již tenkrát řekl, že cítí, co se stane. Nemluvil. Neřekl tehdy jediné slovo, ale přesto mu rozuměl. Jakoby byli napojeni na jednu vlnu.

 „Myslím, že to budeš potřebovat," řekl ztěžka, když Katie krabičku otevřela, „vezmi si to, dcero. To je Slza života." 

Katie sevřela ve dlani podivný přívěšek. Jakousi zlatou slzu, s tekutinou uvnitř, na zlatém přívěšku.