Declan odvedl Katie, až na samý okraj země Rabanů.

 Celou dobu, co ji vedl džunglí, neřekl jediné slovo. Jeho srdce krvácelo. A jeho mysl, posedl strach z toho, co se stane. 

Ve starých svitcích, čítajících několik století, bylo jasně psáno, že pakliže se králova vyvolená vzdálí ze země Rabanů, a opustí svého muže, tak ten zemře. Byl si toho vědom, ale nedokázal jí to odmítnout. 

„Jsme tu," řekl, když se uprostřed džungle zastavil, „tady končí země Rabanů. Dál musíš jít sama." 

Smutně se podíval na svou ženu. Možná ji měl říci, co ho čeká, ale věděl, že by si tím moc nepomohl. Snad by tu zůstala, ale jen kvůli tomu, aby nezemřel. To ale bohužel nestačilo.

 Pakliže ho nemilovala tolik, aby se s ním byla schopna spojit zcela, jen by jí trápil. A sebe vlastně také.

 Katie se podívala do jeho překrásné tváře, a do očí se jí vehnaly slzy.

„Vrátím se, Declane," zašeptala, „miluji tě." 

I přes to, že nevěděla ani z poloviny tolik, kolik by měla, si byla jistá, že je to pro Declana veliká oběť. Ale její srdce, si nedalo poručit. Tak moc, chtěla vidět svého otce, že si ani nevšimla, jak Declan trpí. 

„Uh..., uh..." vydechl a vztáhl ruku k její tváři.

 Prsty se mu třásly, když se dotkl její hebké kůže. Několik dlouhých chvil, se jí díval do očí, a pak vztekle setřel slzu, tekoucí mu po obličeji. Tohle nechtěl. Král země Rabanů, přeci nepláče.

 Jenže vědomí, že jí ztrácí, rvalo jeho srdce na kusy. Nevěřil, že se vrátí. Byl přesvědčen, že zapomene. Zrovna tak, jak se to mělo stát, když vstoupila na jeho území. 

„Miluji tě víc, než svůj život." Zašeptal. A jako vždy, to byla naprostá pravda. 

Právě se kvůli ní obětoval. Nevěděl sice přesně, co ho čeká, ale svitky mluvící o kruté bolesti postihující jeho tělo při její ztrátě, byly pravdivé. O pomalém a bolestném umírání. 

„Nikdy tě nepřestanu milovat. A nikdy na tebe nezapomenu." Řekl ještě, a něžně jí políbil na ústa. 

Pak se ještě zhluboka nadechl a vdechl její vůni. Úplně ho omráčila. Chtěl si ji vrýt do paměti, co nejhlouběji. Ještě několik okamžiků, ji k sobě pevně tiskl. Pak se v mžiku, tak rychle, že to Katie sotva zpozorovala, vyhoupl do koruny stromů. 

„Declane." Vydechla, dívajíc se do nepropustného porostu, ale již ho nikde neviděla. Jen hrdelní, neskutečný a divoký skřek pána džungle, ozval se kolem. 

Skřeky ptáků a zvířat. Všechny zvuky džungle náhle ustaly. 

Dlouho tak stála a poslouchala jeho volání, dokud zcela neutichlo.

 I jí, se slzy najednou vedraly do očí. Měla takový zvláštní pocit. Jakoby to neměla dělat. Jakoby jí něco říkalo, že kráčí špatnou cestou. Že její rozhodnutí vrátit se, bylo špatné. Ale touha rozloučit se s otcem, byla silnější.