„Jsi královna Ztraceného města," vydechl šaman, „jsi ženou, našeho krále. A je velmi důležité, abys ho přijmula zcela. Naše království již šest set let, čeká na dědice. A ty, coby vyvolená, jim ho musíš dát!"

 Neustále rachotil řehtačkou Katie před obličejem. Katie se vyděšeně podívala na podivnou postavu šamanovu, a po té, i na sedícího Declana. 

Vypadalo to, jakoby je ani nevnímal. Stále sedíc v tureckém sedu, se díval do země, a z jeho hrdla, vycházel přidušený, monotónní zvuk. Najednou vzhlédl, a v jeho tváři, zřela podivný, smutný výraz. 

Šaman držíc v ruce dlouhou, dřevěnou foukačku, zprudka vydechl, a jehlice, napuštěná jedem místních žab, se jí zabodla do krku. Stále se však nemohla ani hnout. Jakoby jí neviditelná síla, poutala k obětnímu sloupu. 

Zalapala po dechu. Podivné horko, rozlilo se v jejích útrobách a následně se dostavil i třes těla, trvajíc několik dlouhých minut. Pak jakoby to náhle rázem utichlo. Nepříjemné horko zmizelo, a její tělo se uklidnilo. 

„Vzhlédni!" zvolal šaman Morsi, a znovu zařehtal.

 Katie konečně otevřela oči. Podivný pocit, který se jí rozlil okolo srdce a žaludku, ale nedokázala zahnat. 

V hlavě se jí začaly zjevovat podivné obrazy. Úryvky paměti, které ovládali její nitro. Byli to útržky vzpomínek, které bránily její mysli, aby naprosto s Declanem splynula. 

Nebyla jiná možnost, než jí je připomenout. Nechat ji, aby si vybrala, a po té, její mysl navždy očistit.

 „Můj bože!" vykřikla náhle Katie a pomalu vyděšeně, se podívala na Declana, „můj otec, mě určitě hledá."

 Smutný Declanův pohled, ovšem nevypovídal o tom, že by zrovna takový průběh událostí, byl žádoucí. 

Ona byla jeho žena. Byla vyvolená a jemu souzená. A ačkoliv to bylo možná bolestivé, byl její osud se s Declanem potkat, navždy spojit a zapomenout na svůj předešlý život. Její otec, a ani nikdo jiný, již nyní na ni neměl žádná práva, ani nároků. Tak bylo psáno, v staleté knize osudu.

 „Musíš si vybrat, královno," řekl šaman, „musíš prozřít, a ukázat mi směr tvého srdce."

 Katie zaváhala. Pochopila dobře šamanova slova. 

„Já..., chtěla bych vidět svého otce," vydechla a Declan zničeně sklonil hlavu, „ještě jednou. Naposledy. Prosím!" Zaúpěla a pohnula se.

 Neviditelná síla, která jí poutala, byla rázem pryč. Sesunula se k Declanovým nohám, a ten se na ní podíval vlahým pohledem.

 „Dovol mi to, Declane. Prosím. Vrátím se." 

Dlouho se jí Declan díval do tváře, a kroužil v jejím obličeji. On věděl jedno. Jakmile jí to povolí, zemře. Jakmile opustí zemi Rabanů, pouto se zpřetrhá, a on v značných bolestech, bude pomalu umírat.

 Neměl ale na vybranou. Jeho srdce krvácelo. Jeho duše volala o pomoc. A jeho mysl, se bezvýsledně snažila spojit s tou její. Leč marně. Její mysl, byla zaujatá jen jedinou myšlenkou, a na něj, zcela zapomněla. Odsunula jejich lásku někam do pozadí mysli. 

„Declane," zasténala znovu a vztáhla ruku k jeho obličeji, „miluji tě. Vrátím se. Jen mi dovol, se rozloučit." 

Declan zamrkal, aby zahnal slzy. Coby král této džungle, přeci nikdy nepláče. Ovšem nyní, když věděl, že nemá jiné volby, se mu slzy hrnuly do očí. 

Nedokázal jí odmítnout. Jeho spojení bylo úplné. Cítil její bolest a smutek, a to ho drtilo možná více, než vědomí, své smrti. 

„Odvedu tě na kraj země Rabanů." Zašeptal. I když věděl, že sám sobě právě podepsal svůj ortel.