Declan si přivinul svou samici do náručí. Oddaně se schoulila v jeho objetí. Přivoněl si k jejím vlasům, a vzrušeně si odfrkl. 

Tlukot jeho srdce, se ještě stále neutišil. Její vyznání lásky, ho zasáhlo jako blesk. 

Dlouhá staletí, čekal právě na ni. Na svou samici. Na tu jedinou, která je souzena právě jemu. A stejně dlouho, toužil po tom, být milován.

 Nikdy by ho ale nenapadlo, jak složité, je myšlení lidských samic. Jak těžké, je pro samce poznat jejich rozpoložení. Někdy se mu zdálo, že říkají, i smýšlejí, zcela něco jiného. 

„Uh.., uh..." vydechl, zmožen svými city. Neustále přemýšlel o tom, jak své samici porozumět.

 Nyní mu spokojeně vrněla v náručí, a přitom před pár dny, ho odmítla. A přitom k tomu neměla důvod. Cítil z ní, její touhu, a ona přesto říkala něco jiného.

Tenhle lidský zvyk, se mu ale ani trochu nelíbil. Jeho naprostá bezelstnost, syrovost a čistota, tohle nedokázala pochopit. 

„Declane," zašeptala najednou jeho samice, a vzhlédla k němu, „již mě neopustíš?"

 Declan udiveně zamrkal. Nechápal, proč se ho na něco takového, vůbec může ptát. To by přeci nikdy neudělal. 

Po dlouhých šesti stech letech, ji konečně našel, a již se jí nehodlá vzdát. Za nic na světě. A ani přeci nemůže. Ona mu byla souzena. Byla jen jedna, která se narodí právě pro něj. Pro vládce Ztraceného města. 

Již na vždy, se s ní spojil. Svatbou, i fyzickým spojením. Spojil s ní své tělo, i duši. Zbývala ovšem ještě jedna věc. Musel se s ní spojit, i svou myslí. A to se obával, že bude nejtěžší oříšek. 

Ovšem dokud se tak nestane. Dokud se nespojí zcela, a beze zbytku, nikdy, nemůže počít svého potomka. Dokud se mu neoddá zcela, kruh se nikdy neuzavře, a může se stát, že ho opustí. Vzpomene si na svůj předchozí život, a zapomene na svého muže. 

„To by mě zabilo," odpověděl jí, lidskou řečí, „nemůžu tě opustit, a ani nechci." 

A byla to pravda. Myslel to zcela upřímně. Přesně tak, jak to říkal. Opravdu, by její ztráta, pro něj znamenala umírání, kruté bolesti a následně i smrt. 

On nemluvil ve frázích. Nemluvil v hádankách. V dvojsmyslech. Všechno co cítil, a na co myslel, se i snažil vyjádřit.

 „Miluji tě, Katie," zašeptal její jméno, „na vždy. Já nemám cesty zpět. Tak dlouho, jsem na tebe čekal," zamyšleně jí pohladil palcem po tváři, „jsi můj osud, který nelze zvrátit. Osud, na jehož vyplnění, čekám již tak dlouho. A je jen na tobě, zda budu žít." Smutně se jí podíval do očí.

 Nepochopila zřejmě docela, význam jeho slov, ale jako vždy, mluvil pravdu. Dle jejího výrazu, ovšem pochopil, že stále zcela nechápe. 

Ani lidská řeč, kterou na ní mluví, jí nepřesvědčila o tom, že jeho slova, jsou pravdivá. Čekala za nimi zřejmě jakousi nadsázku. Jenže pro něj, jako pro všechny jeho poddané, ze země Rabanů, toto slovo neexistovalo. 

Povzdechl si. Nezbývalo mu nic jiného, jak ji vzít do Zakázaného území. Jediný, kdo mu mohl pomoci uzavřít kruh, byl starý šaman Morsir.