„Uh..., uh..., uh..." vydechl Declan. Snažil se dát do svého výrazu veškerou lásku, kterou k ní cítí. Ale zároveň nasadil tázavý a vyčítavý pohled.

 Stále si nijak nedokázal vysvětlit její chování, když se prve vrátil domů. Toužila po něm, a přesto ho odvrhla.

 Zřejmě ho pochopila, protože se nervózně otřásla. „Odpusť, Declane," zašeptala, „nechtěla jsem se tak chovat. Je mi to líto. Vím..., že jsem jediná tvoje samice, se kterou..." sklopila zrak.

To ji ale nedovolil. Znovu jí prstem nadzdvihl bradu. Podíval se jí do očí, a povytáhl obočí.

 Potřeboval od ní slyšet důvod jejího chování. Už jen proto, aby si pro příště dával pozor. Však se stále učil lidskému chování. A jednání s jeho samicí, patřilo zřejmě k nejsložitější disciplíně.

 „Žárlila jsem," řekla najednou, „tak moc..., že jsem se nedokázala ovládnout. Nikdy, jsem nic takového necítila. Ale představa, že očicháváš jinou ženu, mě skoro drtila. Že k jiné ženě, čicháš jako ke mně, a potom zatoužíš..." zčervenala, když si uvědomila, co řekla. Vyletělo to z ní, úplně samo. 

Celou dobu, co ho hledala v džungli, si opakovala, co mu řekne. Jak mu to vysvětlí. Pochopila již, že tohle je prostě on. Že to, že k ní čichá, je jeho projev touhy. To ho vzrušuje. Zrovna tak jako zvířata. Také, se nejprve očichají. A on, byl přeci jedním z nich. Konečně to pochopila. A musela si přiznat, že ji to ani nijak nepohoršovalo. Naopak. Vzrušovalo ji to, čím dál více.

 Declan překvapeně povytáhl obočí. Vůbec nechápal, jak ji jenom mohlo napadnout, že by mu nějaká žena, mohla vonět tak, jako ona. To bylo přeci nemyslitelné.

 Ano, byla pravda, že celých šest století, co ji hledal, právě čich, mu napovídal, zda je to ta pravá. Každou ženu, nejprve očichal, ale nikdy, se mu nestalo to, co s ní. Když ji ucítil poprvé. 

Však hned poznal, že je to ona. Její vůně, jakoby ho celého prostoupila. Jakoby se mu dostala snad až do morku kostí. Cítil ji všude a pořád. A byl ji tak omámen, že nedokázal myslet na nic jiného. 

Nikdy se s žádnou ženou, ani nespojil. Nikdy se s žádnou ženou nemiloval. Věděl totiž, že kdyby se spletl, a nebyla to ona, jeho semeno, by ji spálilo zevnitř, jako kyselina. 

To až u ní, si byl jist. Zamiloval se do ní. Zamiloval se tak, že si nikdy nedokázal představit, jak silný cit, to může být. 

Záviděl Rabanům jejich lásku mezi sebou. Pozoroval je při páření a výlevech náklonnosti k sobě. Záviděl každému zvířeti, které mělo svoji samici a užívalo si vzájemného sblížení. Záviděl i lidským milencům. To, jak se k sobě měli. Jak se sebe dotýkali a líbali. A on, na to čekal tak dlouho. Tak neskutečně dlouhou dobu, čekal na tu pravou. 

A nyní, když ji konečně našel, si ona myslí, že by dokázal snad se jen podívat na jinou samici? A snad po ní toužit? Nebo se s ní dokonce spojit? Očichat ji? 

„Uh..., uh..." procedil skrz zuby rozzuřeně. Něco takového, ho opravdu vyvedlo z míry. 

On přeci není člověk, je zvíře, jen v lidské podobě, a jako takový, se tak i bude vždycky chovat. A zvířata si jsou nadosmrti věrná.

 Potřeboval, aby to konečně pochopila. Aby konečně chápala, jeho myšlení. Jeho chování. 

Však teprve po té, až ho příjme bez předsudků, se dokáží spojit zcela. Jejich těla, mysl i duše. 

A on, konečně počne svého potomka.