Nemohl tomu uvěřit. Za celých dlouhých šest století, se mu nestalo, aby ho nějaká žena, tak moc přitahovala. Aby mu tak moc voněla. 

Celý se roztřásl, jak ho její vůně prostoupila. Ještě jednou, se zhluboka nadechl.

 Maličko se zazmítala pod jeho rukama. 

Vzhlédl k ní vzhůru a zamračil se. Nechápal, proč se brání. Však chtěl jenom zjistit, zda jako potenciální samice, je jemu, coby samci žádoucí. 

Jenže vrstva látky, mu bránila v jeho zkoumání. Vztekle zavrčel a dotkl se prsty lemu jejích šortek.

 „Co..., co děláš, kruci?!" vykřikla nevěřícně a pokusila se hnout. Leč jeho paže, ji drželi pevně na místě. 

Klečel před ní, jednou rukou ji pevně držel a druhou, se jí dobýval do kalhot. 

Znovu se pokusila pohnout, jenže zjistila, že jeho síla, ji nedovolí, byť nepatrný pohyb.

 Declan se podíval vzhůru, do její tváře. Znovu se mu rozbušilo srdce. Byla tak nádherná, až mu to bralo dech.

 A on musel za každou cenu zjistit, zda vrstva látky, která kryla její přirození, neklame jeho smysly.

 Zda je to ona. Ta jediná, která mu bude vonět a chutnat tak, že zapomene dýchat. Že je jemu, samci, coby samice souzena. 

Jedním trhnutím ruky, z ní serval její šortky.

 Vykřikla a zaházela sebou mnohem mocněji. Leč bezúspěšně. 

„Já..., já..., neznám tvoje zvyky..., ale nezdá se mi..." koktala, a celá se třásla. 

Jenže samotnou ji překvapoval ten fakt, že se netřásla strachy, ale vzrušením. 

Klečel před ní úplně cizí, leč nádherný muž, a místo aby se jí představil, se jí za každou cenu, chce dostat do kalhot. 

Declan zalapal po dechu, když spatřil bílé, krajkové kalhotky. Ještě nikdy, nic takového, na žádné ženě neviděl.

 Dotkl se prsty jemné látky. Líbilo se mu to. Vzrušovalo ho to. Ale ještě více, ho vzrušovala vůně, kterou cítil čím dál tím více. 

Jistě, to byla ona, ale musel se přesvědčit. 

Serval z ní i zbytek látky, které krylo místo jeho touhy. Dotkl se prsty jejího přirození. 

„Můj bože," vykřikla znovu, „to už ale přeháníš. Já..." Její nohy, jakoby přirostli do země. 

Měla by se jistě bát, ale místo toho, se jí pod dotekem jeho prstů, rozlilo mezi nohama, příjemné horko.

 Sklonil se k ní a zabořil konečně svůj nos, mezi její pysky. Zhluboka se nadechl a zasténal.

 Byla to ona. Určitě. Přejel jazykem po jejím lůně a její vlhkost mu prozradila, že ona to cítí stejně.

 I on, je pro ni jako samec stejně přitažlivý. Spokojeně zabručel. 

Ještě několikrát, se zhluboka nadechl a zakroužil jazykem, po jejím přirození. Nebránila se.

 Najednou ucítil, že strnulé napětí jejích svalů, povolilo. 

A když se po chvíli odtáhl a postavil, skoro se musel usmát, jejímu nesouhlasnému výrazu. Chtěla ho, to poznal. Zrovna tak, jako on ji.

 Konečně, po dlouhých staletích, našel svoji samici. 

Dívala se na něj najednou zamlženýma očima, plných neukojené touhy. Přesně tak, jak si to představoval. Přesně tak, jak to mělo být.

 Konečně se mohl spářit. Ovšem ne zde. Chtěl si vychutnat její tělo, se vším všudy. 

Ale ne zde, kde Rabané, každou chvíli ucítí vetřelce, a vtrhnou sem.

 Zamračil se, když si prohlédl její sporý úbor. Představa, že by ji takto ve městě jeho lidé viděli, se mu ale vůbec nelíbila. 

Však odteď, byla jeho. A nikdo jiný, ji takto nikdy neuvidí. Jen on.

 Podal ji její kalhotky a rozervané kalhoty, které když si navlékla, stejně moc nezakrývali. 

Vztekle zavrčel. Popadl ji do náručí, a přehodil si ji přes rameno. 

„Kam..., kam mě neseš?!" vykřikla ještě, když se vyhoupl do koruny stromů. 

Jednou rukou, ji držel na svém rameni a druhou se pohupoval v liánách, ze stromu na strom.