Jen co Katie vstoupila do země Rabanů, měla velmi zvláštní pocit. Tato džungle, byla opravdu jiná, než ostatní. Byla nebezpečná, na první pohled. 

Pohybovala se po zemi, ne jako před tím s Declanem v korunách stromů, a vše, ji přišlo ještě děsivější. 

Byla odhodlána najít onu malebnou tůň, kde se s ní Declan spářil. Neměla ovšem ani tušení, jakým směrem se dát. Vše, ji přišlo tak stejné. Krásné. Divoké a okouzlující.

 Tolik pestrobarevných ptáků, květin, motýlů, a různých malých živočichů, ještě neviděla. Připadala si jak Alenka, v říši divů. 

Byla tak okouzlena scenerií, že si ani nevšimla, když se proti ní, vynořila smečka lvů. Vykřikla a vystrašeně se rozhlédla kolem. Vypadali nebezpečně. Chvíli stáli, a pak se veliký samec naklonil dopředu, jakoby se chtěl rozkročit ke skoku. Katie skoro ani nedýchala. 

„Declane!" vykřikla, a v tom se džunglí rozezněl ji, známí hrdelní a strašidelný řev. Řev, krále této džungle. 

Poznala ho. Byl to on, ale nikde ho neviděla. Stačilo to ovšem k tomu, aby se smečka lvů, pomalu vzdálila z jejího dosahu. 

„Declane!" zakřičela ještě jednou, ale nevyslyšel ji. Jeho řev utichl, a ona opět osaměla.

 Pomalu se stmívalo a začínala mí strach. Na žádný, z vysokých stromů, se sama vylézt neodvážila, tak se schoulila pod strom, a usnula. 

Když Declan ucítil, že spí, seskočil ze stromu a připlížil se k ní. Nechápal, kde se tady jeho samice vzala. Cožpak neví, jak je to nebezpečné?

 Kdyby tu nebyl, byla by již nejméně desetkrát mrtvá. Nejen lvi, ale i jaguár a puma, si na ni již brousili zuby. A to ještě nenarazila na tlupu Rabanů. 

Posadil se v uctivé vzdálenosti od ní a až do rána, ji hlídal. Vůbec nechápal, proč je tu. Proč ho volala? Hledala ho snad?

 Ještě stále, se cítil zmatený a zraněný z jejího odmítavého postoje k němu. Jeho samice ho odmítla, a on nevěděl proč. Nechápal, její neoprávněnou žárlivost. Bylo přeci jasné, že mu žádná jiná, nikdy nemůže vonět jako ona. 

Ucítil ji hned, když vstoupila do džungle, a od té doby, z ní nespustil oči. Pohyboval se nad ní tak tiše, že kolikrát nepostřehla, že sedí jen metr nad její hlavou. 

Než se vzbudila, položil před ní několik banánů. Musela mít jistě hlad. 

A následující den, se to opakovalo znova. Celý den ji hlídal a svým řevem králem džungle, uchránil ji od další jisté smrti, když se zastavila na břehu řeky, protékající džunglí. Stáda nebezpečných hrochů, si vůbec nevšimla. 

Hroch, byl jedním z nejnebezpečnějších zvířat vůbec, a jediný, z koho měli respekt, byl právě on.

 Znovu ho volala jménem, když uslyšela jeho řev. Na moment zaváhal, jestli se ji nemá ukázat, ale posléze, si to rozmyslel. Stále ještě se necítil na to, čelit jejím dalším útokům. Nevěděl, jak se k ní pak chovat.

 Však Rabané se nehádají. Samice svého samce plně respektuje. Je mu oddaná a plně mu důvěřuje. Jejich pudy, jsou přirozené. Vítané a žádoucí. 

Kdežto jeho samice vypadala, jako kdyby ho zavrhovala. Jako kdyby po něm netoužila. Její výpad proti němu, ho zastihl zcela nepřipraveného. Bohužel nepřipraveného na něco, s čím si nevěděl rady. 

Freya ho zřejmě nestačila zasvětit do toho, že lidské samice, jsou poněkud vrtošivé a hádavé. A možná nevědí, co chtějí.

 Přeci cítil, její touhu k němu, když viděla jeho připravené mužství. Toužila po páření. A on, tak moc, toužil po ní. 

Celých pět dní, se nemohl dočkat chvíle, až ji znovu uvidí, a místo toho, se stalo to, co nečekal.

 Za celou dobu, co vstoupila do jeho džungle, a byli to již tři dny, ji nespustil ani na okamžik z očí. Ve dne v noci, nad ní bděl a hlídal ji. 

Stále ho volala. Když po dvakráte našla ráno vedle sebe čerstvé ovoce, znovu ho volala. Jeho samice byla chytrá, věděla, že to byl on. 

Třetí noc, se již skoro nedokázal udržet. Cítil její vůni tak moc, že měl nutkání, ji ze spaní očichat. Odvahu ale nedostal. Kdyby ho znovu odmítla, zřejmě by to již neunesl.