„Takhle to dál nejde," povzdechla si Freya, když se podívala na uplakanou Katie, „tímhle si moc nepomůžeš."

 „Ale co mám dělat?" popotáhla Katie a utřela si uslzenou tvář.

 Bylo to již týden, co Declan utekl do džungle, a ona celý týden proplakala. Uvědomila si skoro hned po té, co zmizel, jak se chovala. 

Však o něm věděla již vše. Freya ji zasvětila do všeho, co se jejího manžela týká. A vlastně věděla i to, že on není schopen, se s jinou ženou spářit, a přesto..., přesto ji žárlivost zcela ovládla.

 „Katie, vůbec nechápu, proč ses tak zachovala. Víš přeci, že Declan se s jinou ženou, nikdy spářit nemůže. Žárlivost, je tedy v tvém případě, úplně bezpředmětná." Zamračila se na ní.

 „A já vím. Promiň!" vzlykla. 

„Mně se neomlouvej. Ale pochybuji, že se Declan jen tak brzy vrátí, Katie. Vyplašila jsi ho. Říkala jsem ti, že je na tobě, abys udávala hranice. Abys mu ukázala směr. Declan je jako surové železo. Neotesané. Ryzí. Od něj nečekej žádný úskok. Všechno co cítí, na něm poznáš, na první pohled. Vezmi si, že pět století, žil jen mezi zvířaty. On jím je, Katie. Je králem zvířat. Je jedním z nich, jen s lidskou tváří. Chová se tak. Cítí tak. Jeho smysli, nejsou jen vypracované, jsou vrozené. On je vyvolený, zrovna tak jako ty, jeho samice. A podle toho, se prostě musíš chovat." 

Chápala Katie, ale chápala, i svého bratra. A bylo důležité, aby i jeho samice, konečně pochopila, kde je její místo. Aby pochopila, jak se chovat.

 Declan se za poslední století, co se vrátil do Ztraceného města, naučil žít s lidmi. Být jejich králem. Naučil se mluvit, psát, číst. 

Naučil se spousty věcí, od pouhé koupele, až po to, spát v posteli a jíst příborem. Ale byli věci, které se prostě nikdy nenaučí. Které se nelze nikdy naučit. Protože, on je prostě jedním z nich. Jedním, ze země Rabanů. 

Jeho pudy, budou u něj stále převládat. Je to jeho přirozenost. A přirozenost, nelze převychovat., ani vymazat s paměti. Vše co dělá, dělá v dobré víře a v nejlepším vědomí. 

„Už mě nechce?" zavzlykala Katie. 

„Katie..." zašeptala Freya, a chytla ji za rukáv, „co udělá třeba pes, když ho pokáráš? Když se na něj zlobíš? Když ho odeženeš?" na moment se odmlčela, ale vzápětí si odpověděla, „uteče. Schová se. On cítí obavy. A i když ho stokrát zraníš, stejně za tebou přileze s vrtícím ocasem a oddaně. A u Declana, je to něco podobného. On je bezelstný. On je jako zvíře, které udeří, jen když je ohrožené. A všechno co dělá..., i to, že očekává od své samice, že se mu sama nabídne. Že na něj bude čekat připravená k páření, je pro něj přirozené. To ty..., ho musíš naučit, pravidlům. Spolu, si je musíte stanovit. Musíte se spolu naučit žít. Však jste si souzeni. A máte na to věčnost."

 „Půjdu ho hledat. Půjdu za ním." Vydechla Katie odhodlaně. Byla rozhodnuta, mu vysvětlit, že to tak nemyslela. Potřebovala s ním mluvit. Ale hlavně, potřebovala, aby byl s ní. Stýskalo se jí, i když to za žádnou cenu, nechtěla přiznat. 

„Myslím, že ta možnost, by tu byla," řekla zamyšleně Freya, „nikdo, se neodváží do země Rabanů vstoupit, ale ty..., jako jeho samice...," změřila si ji pohledem, „počítej ale s tím, že je to nebezpečné. Ale Declan o tobě bude vědět, jen co tam vstoupíš. Uslyší tě. Ucítí tě. A ochrání tě, takže bát se nemusíš. Ale věř, že bude trvat několik dní, než dostane odvahu, se ti ukázat."