Katie se už několik hodin, procházela rozlehlými a nádhernými zahradami a přemýšlela. Declan ráno, po jejich svatební noci, opět zmizel kdesi v džungli, a ona se cítila najednou tak sama.

 Odešel bez jediného slova. Bez rozloučení. Bylo to již skoro pět dní, co byl pryč, a Katie se cítila stále více nesvá.

 Musela si přiznat, že se jí po něm stýskalo. Zamilovala se do něj, to bylo nesporné. Ale jeho jednání, se jí vůbec nelíbilo.

 „Tady jsi," vykřikla Freya, když se objevila pře dní, „hledám tě již jakou dobu, Katie. Mám pocit, že se dneska vrátí král, měla by ses, coby jeho královna a samice připravit." 

Katie se na ni zamračila. „To nevím proč!" vyprskla jejím směrem, „nehodlám se nijak připravovat. Je mi úplně fuk, že se vrátí. Však se ztratil jak pára nad hrncem, a nic mi neřekl."

 Freya si ji změřila zkoumavým pohledem a pak si povzdechla. „Doufala jsem, že jsi již pochopila, kde je tvé místo, Katie. Declan je král Ztracené země a země Rabanů, má jisté povinnosti, které nemůže ani kvůli tobě, nijak omezit."

 „Místo," vyprskla Katie, „nevím, kde je mé místo. Jestli po jeho boku, tak to se pleteš. Vypařil se ráno po naší svatební noci, jakoby se nic nestalo, a od té doby, jsem ho neviděla. Neřekl mi nic. Ani jestli se mu naše milování líbi..." nedopověděla, a vzdorovitě vystrčila bradu. 

„Žárlíš?" usmála se Freya, „nemáš na co, věř mi. Declan je takový. Chová se tak, jak je naučen. Žádný Raban se nezpovídá své samici o tom, kam jde. Na nic se jí neptá. Samice samce plně respektuje, a ty bys měla taky. Zvláště, je-li tvým samcem král. Lidské zvyky, jsou Declanovy stále dosti cizí. Stále se je učí. I lidské potřeby a vrtochy. Myslím, že nemá ani ponětí o tom, že se tu jeho samice užírá žárlivostí a steskem po něm. Jestli něco chceš, musíš mu to říci. Musíš mu říci, co cítíš. Co potřebuješ." 

Katie se nadechla k odpovědi, ale slova ji uvízla v krku. Freya měla pravdu. Věděla to. Znala již celý příběh a věděla, jaký je Declan. 

Uvědomovala si, že ji miluje. Vlastně si byla jistá, ale stejně ji malý červík, kdesi v koutku mysli nahlodával a nutil vzdorovat.

 Proč ji nic neřekl? Proč odešel bez jediného slova? A proč se dlouhých pět dní, prohání po lesích, nebo bůhví kde? 

Byli chvíle, kdy ji na mysl přišla otázka, co by se stalo, kdyby mu nějaká jiná žena, také zavoněla. Žárlí snad opravdu? Nemohla tomu uvěřit. Ale bylo to asi tak. 

Zvláště když si uvědomila tu skutečnost, jak vyvinuté jeho smysly jsou. Jeho čich, hmat, i sluch.

 Vzrušeně se otřásla při vzpomínce, jak ji očichával, a jak na ni sahal. Vzrušovalo ji to. Líbilo se jí to. 

A když si představila, že by takto očichával jinou ženu, rozbušilo se jí srdce. Ano, byla to pravda. Žárlila. K smrti, ano.

 Však jen z pouhé představy, jak se jen v té, své bederní roušce. S tělem sexuálního boha. S jeho mohutnými a vypracovanými pažemi. Hrudníkem, potetovaným, zvláštním tetováním, sklání k jiné ženě, šílela. 

A když zavřela oči, a vzpomněla si na to, jak ho viděla zcela nahého, polilo ji horko. Byl prostě dokonalý. Veliký. Mohutný. Silný. A její. Alespoň v to doufala. A hodlala, mu to pořádně vytmavit.