Declan stál na posvěceném zlatém kameni a netrpělivě čekal, až se jeho samice objeví, v jeho zorném poli. 

Všechen jeho lid stál pod ním a čekal na tuto vzácnou událost. 

Viděli svého krále také po dlouhé době, v jeho královském obleku, sestávajícího s černé košile a kalhot. Zlatého řetězu na prsou a zlatého pláště. 

Když se jeho samice objevila na konci uličky, která se vytvořila, když vstoupila na posvěcenou půdu, rozbušilo se mu srdce. Nedokázal od ní odtrhnout oči. Byla překrásná. 

Kráčela pomalu, ale cítil, že se lehce chvěje. Dívala se mu do očí, a on se jí snažil svým výrazem dodat odvahu. 

Když se zastavila pár kroků pod kamenem, ztěžka polkl. Měl chuť, ji popadnout a odnést někam, kde by se s ní mohl spářit. Cítil její vůni. Potila se rozrušením, a ta vůně, ho zcela pohltila.

 Poklekla a sklopila hlavu. „Můj králi." Zašeptala. 

Pokynul ji, aby povstala a podal ji svou ruku. 

Vstoupila k němu, na posvátný kámen, a Declan se zhluboka nadechl. Ze všech svých sil, se snažil ovládnout, aby ji nezačal očichávat. Však voněla jak božská, rajská zahrada. 

„Váš král, Declan Nadir Ratana," začal mluvit k přihlížejícímu lidu kněz, stojící nad nimi, „se nyní navždy spojí, s touto ženou. Vaší budoucí královnou. Je to velký krok pro něj, i pro naše království." 

Nikdo v přihlížejícím davu, ani nedutal. Všichni čekali, na králova slova. Přeci to bylo cela výjimečné, když z jeho úst, slyšeli lidský hlas. 

Declan pohladil svou samici pohledem. Jeho majestátnost, z něj vyzařovala na první pohled. Zakotvil v její tváři a nahlas, tak, aby to slyšel i poslední, z posledních začal předříkávat svá slova.

 „Já..., Declan Nadir Ratana. Vládce Ztraceného města. Král všech zvířat a vládce země Rabanů. Strážce nesmrtelnosti a nezměrného bohatství země, se hodlám spojit s touto ženou a darovat ji nesmrtelnost." Na moment se odmlčel.

 Katie skoro nedýchala. Bylo poprvé, kdy ho slyšela mluvit, a vzrušení, projelo jejím tělem. 

Zřejmě to ucítil, protože několikrát zavětřil.

 „Uh..., uh...., uh..." nedokázal se ovládnout.

 Na moment zavřel oči, a zatřásl hlavou, aby se dokázal alespoň trochu zkoncentrovat. Ztěžka polkl, a podíval se jí do očí. Několik dlouhých sekund, ji hltal pohledem, a pak poklekl k jejím nohám. 

„Staň se mou královnou," pokračoval rozechvělým hlasem, „klečím u tvých nohou, a prosím o tvou ruku. Daruji ti bohatství země. Nesmrtelnost. Daruji ti věčný život a oddanost mého lidu." Znovu se na moment odmlčel. 

Chvěla se, a dívala se na něj stejně vlahým pohledem. To mu dodalo trochu více odvahy. 

„Daruji ti sebe. Slibuji, před svým lidem, že tě budu chránit a opatrovat, do konce svých dní. Budu tě milovat, protože věř, že jsem se do tebe beznadějně zamiloval. Bezvýhradně. Zoufale a navždy! Má láska je čistá a věčná, a vždy taková zůstane." 

Zakroužil v její tváři. Pak povstal a uchopil její ruku. Sevřel ji v té své, aby ji dodal odvahy, protože cítil, jak se chvěje.

 Opět na moment zavřel oči. Jeho zvířecí pudy, ho přemáhali tolik, že měl co dělat, aby se dokázal ovládat a zcela ho nepřeválcovali.

 „Staneš se mou ženou?" vydechl konečně.