Declan se unaveně zhroutil na její tělo. Odhrnul ji jeden mokrý pramen vlasů z čela a zadíval se jí do očí. 

Měl pocit, že mu srdce asi vyskočí z hrudi. Zamyšleně ji hladil po tváři a nedokázal se zbavit toho zvláštního pocitu. 

Jakoby se nějaká nutkavá, a neodbytná touha, usídlila v jeho hlavě, se kterou si nevěděl rady.

 Díval se na ni, a najednou pochopil, že si nedokáže vůbec představit, že by o ni někdy mohl přijít. 

Toužil ji vlastnit. Toužil po tom, být s ní. Chránit ji a opatrovat. A najednou mu vědomí toho, že se brzy stane jeho ženou, přišlo nádherné. Vzrušující. Skoro nezbytné. 

Ještě donedávna věděl, že až najde svoji samici, stane se jeho ženou. To bylo ale vše. Vůbec ho to nerozrušovalo. Bral to jako nutné zlo. Povinnost.

 Nyní, všem cítil touhu, a skoro bolestnou potřebu, si ji vzít, a tím si ji k sobě připoutat, aby ho už nikdy, nemohla opustit. Najednou si uvědomil, že bolest, kterou by přitom cítil, by byla větší, než jakou doposavad kdy zažil. 

Zamrkal. Vzpomněl si na to, co mu říkala Freya. Lidské pokolení, má dar lásky. A láska, je to nejdražší, co může člověka potkat.

 Je tedy to, co cítí ke své samici láska? Miluje ji? To zjištění, jím projelo jako nůž. Jestli ano, pak je láska závislost. Strach. Protože už nyní ví, že bez ní nechce žít. A strach, který cítí, je obava o její bezpečí. 

„Uh..., uh..., uh..." vydechl, a znovu ji pohladil po tváři.

 Celá džungle, již nyní věděla, že jejich král, se spářil se svou družkou. Přijmula jeho semeno. Zasel svoje sémě. 

Páření s ním, může přežít, jenom samice, mu osudem předurčena. Byla to ona, to bylo nesporné. 

 A zbývalo jen jediné. O letním slunovratu, který k Declanově úlevě, byl za tři dny, si ji vzít před zraky jeho lidských poddaných, za manželku.

 Dlouhých šest set let, čekali všichni na tuto událost. 

On, Declan Nadir Ratana, v sobě ukrýval tajemství nesmrtelnosti. Tajemství, které ovšem nesmí nikdy, vystoupit na světlo světa. Bohatství, které skrývá Diablo Oro, nesmí být nikdy objeveno. Jejich spojením, a následně jejich sňatkem, se i ona, stane součástí této komunity. Nesmrtelnou, jako oni. 

„Declane." Zašeptala Katie a zadívala se do jeho nádherných očí. 

Díval se na ni s takovou láskou a něhou, že najednou nepochybovala, že to, co se zrovna stalo, tak mělo být. Však to bylo nádherné. 

I přesto, že ještě nepromluvil jediné lidské slovo, cítila, že mu rozumí. Z každého jeho pohledu, doteku a gesta, vycítila všechno, co potřebovala. 

Srdce, ji ještě stále bušilo z toho, jak ji pomiloval. Neměla sice žádných zkušeností s muži, ale cítila, že to bylo výjimečné. Poznala, i přes svou nezkušenost, že se snažil ji dát víc, než si sám vzal. 

I když se stále snažila vzpouzet představě, že by se měla vdát. Že by tu měla zůstat. Na druhou stranu, si najednou nedovedla představit, že by ho již nikdy neviděla. Že by o něj měla přijít. 

Bylo jí s ním dobře. Cítila se s ním v bezpečí. Chráněná. Opatrovaná. Milovaná? Ano, to jak se na ni díval, ji prozradilo jeho city k ní.

 A i ona, najednou pochopila, že se do tohoto neobyčejného, a poněkud nevšedního muže, zřejmě zamilovala.