Celé tři dny, trvalo Declanovy, než oznámil svým zvířecím poddaným, že našel svoji samici. 

Po dlouhých šesti stovkách let, kdy čekali na tuto chvíli, se konečně dočkali. 

Každý tvor ve zvířecím, i v tom lidském světě, měl svou druhou polovičku. A jejich vládce, stále nic. Dlouhých šest set let trvalo, než ji našel. A všichni věděli, jak moc důležitá událost, to je.

 Dlouhých šest set let, všichni střežili nevídané bohatství země, a tajemství věčného života. Tajemství, které se nikdy, nesmělo dostat ven, ze Ztraceného města.

A to z jednoho jediného důvodu. Lidské plémě, se stále za dlouhá staletí, ještě nenaučilo pokoře k přírodě, a vlastně ani k sobě samým. Plenili ji. Ničili, a přivlastňovali si vše, co se jim líbilo.

 Nesmrtelnost, která se skrývala, ve vládci Diablo Ora, by pak pro lidské plémě bylo velkým pokušením, které by ovšem vedlo k zániku, celé planety. 

Jejich panovník Declan Nadir Ratana, vládl zvířecí říši, stejně tak jak Ztracenému městu. A to on, byl důvod jejich věčnosti. 

Bylo ovšem důležité, k zachování rovnováhy, aby i on, našel svou samici a svojí královnu, která jediná, mu byla osudem určena. 

Každý tvor, ve zvířecí říši, mu to přál, a byl té zprávě nakloněn. Od Rabanů, ze kterých Declan pocházel, po lvy, slony, ptáky, i nosorožce. Každičký živý tvor v této džungli. I každý člověk, ve Ztraceném městě. 

Věděli nyní, že se s ní Declan spojil. Přijala jeho semeno, a přežila. Byla to budoucí královna, a jako takovou, ji hodlali přijmout.

 Veliká událost, která měla vše završit, se měla udát jednoho, jediného dne v roce. A to na den letního slunovratu. 

Ten den, se před zraky všech jeho poddaných, na svaté, a posvěcené půdě, stane jeho manželkou.

 Když se Declan vrátil z džungle zpátky do města, jako obvykle, se nepohyboval po zemi, ale ve větvích stromů. 

Byl již skoro u svého chrámu, když ucítil vůni jeho samice. Seděla na lavičce pod stromem a zamyšleně zírala před sebe. 

Seskočil neslyšně dolů, a když se objevil před ní, vykřikla. 

„Declane!" vyskočila na nohy vyděšeně. 

Slyšel, jak se jí rozbušilo srdce, jako o závod. Naklonil hlavu na stranu a změřil si ji pohledem.

 Byla rozrušená, to poznal, ale také poznal, jak se jí opět zvýšil tep, když se na něj podívala. 

O to víc, ho překvapilo, když se na něj vzápětí zamračila. 

„Nechci být královnou Ztraceného města! Ani tvoje samice, kruci! Nemůžeš mě přinutit!" Zašermovala mu prstem před obličejem.

Declan překvapeně zalapal po dechu. Vůbec nechápal, co to do ní vjelo.

 Však ho přijmula. Bylo nesporné, že je to ona. Že je jeho samice. Dokonce se s ním pářila, a líbilo se jí to. To poznal bezpečně. 

Rozčileně zavrčel. Lidské samice, jsou tak složité. Ve zvířecím světě, je všechno mnohem jednodušší. 

Když samec najde svoji samici, a ona ho příjme, je to napořád. Samice ho beze zbytku respektuje. Je mu oddaná, a předchází si ho. Nestává se, že by se jeden den s ním pářila, a druhý den ho zavrhovala. Vůbec to nechápal. A ani trochu, se mu to nelíbilo. 

Hnul se směrem k ní. Zřejmě poznala, co chce udělat. 

„Nech mě!" vykřikla, „nikam s tebou nejdu!" 

To už ji ale popadl a přehodil si ji rozzuřeně přes rameno. Vyhoupl se do větví stromu, a zmizel s ní, v hluboké džungli.