Existuje legenda, která se táhne napříč staletími. 

Opředená mýty a historkami, mnohdy tak strašnými a neskutečnými, že jen málokdo, kdy uvěřil, že mohou být pravdivé.

 Legenda o Ztraceném městu, kterému se někdy říkalo Diablo Oro. Ďáblovo Zlato. 

Po dlouhá staletí, se mnozí pokoušeli, město ukryté hluboko v srdci nepropustné džungle najít. Mnozí již byli tak blízko, ale nikdo, se nikdy nevrátil. 

Ztracené město neboli Diablo Oro, bylo dle legendy město, v srdci džungle, kam ještě v dnešní době jednadvacátého století, nevkročila lidská noha. 

Bylo na území Rabanů. Území divokých a nebezpečných goril a zvířat. 

Vládl mu vládce, jménem Declan Nadir Ratana. Vládl tvrdou, přísnou, leč spravedlivou rukou, již po mnohá staletí. 

Vládl svému lidu, a všemu živému v této krajině. Každý člověk, gorila, i každé zvíře, mu bylo podřízeno. 

Ztracené město, se mu říkalo proto, že již legenda před mnoha staletími vypráví o jeho neskutečném bohatství, které by každý chtěl najít, leč marně. 

Jeho obyvatelé, včetně jejich panovníka, jakoby se zastavili v čase. Všude okolo, čas ubíhal, až do dnešních časů, leč oni, žili stále v daleké minulosti. Dle starých tradic a zvyků. 

Vymoženosti dnešní doby, jim byli zcela cizí. Žili v míru a symbióze s přírodou, a se vším živým, v této džungli. Již dlouhých šest set let.

 Diablo Oro, bylo město, kam nevedli cesty, ani silnice. Bylo jakoby zasazeno, přímo doprostřed džungle, na území Rabanů, kteří ho chránili. 

Rabané, byli gorily tak veliké a nebezpečné, že se nikdo neodvážil, na jejich území vejít. 

Ztracené město, čítalo asi tisíc obyvatel. Převážně rolníků a horníků a zemědělců, žijících v dřevěných chalupách v podhradí. 

V honosném chrámu, žil jejich panovník Declan Nadir Ratana se svou sestrou Freyou, a služebnictvem.

 Pro jeho spravedlivou vládu, ho měli rádi a vážili si ho. Byl jako jeden z nich. I se tak choval. Málo kdy, ho některý poddaný, viděl v jeho panovnickém obleku. 

On vládl svému lidu, již šest set let. A stejně tak dlouho, i všemu živému okolo. 

Říkalo se, že rozumí zvířecí řeči. Mluvil s nimi. Poslouchali ho. A mnohdy se i právě v okolní džungli, zdržoval více, jak ve svém městě. 

Jen jeden domorodý kmen, žijící v ústraní civilizace, by mohl říci, i když Ztracené město nikdy neviděl, že je jeho blízkým sousedem. Kmen Jakotů. 

Žili také v ústraní, dost daleko od území Rabanů.

 Náčelník Jakoto, byl moudrý muž, který jako jediný, kdysi na území Rabanů vstoupil, a to i se svým bílím přítelem, Karlem Johnsonem.

 Karl Johnson, byl jeden z mála bílých lidí, kterým dnešní civilizační vymoženosti, moc neříkali. Proto se usadil i se svou dcerou Katie, právě v jejich vesnici, již před šesti lety. 

Tehdy bylo Katie šestnáct let. Dlouho si nemohla zvyknout na tamní způsob života, ovšem dnes, se tu cítila jako ryba ve vodě. 

Katie byla živelná, dvaadvacetiletá dívka. Nebojácná a prostořeká. 

Její dlouhé havraní vlasy, světle modré oči a bílá pleť, se krásně vyjímala v tamním prostředí.

 Tradiční ženský oděv žen, ovšem odmítala nosit. Sarong, ji nic neříkal. 

Ona potřebovala volnost. A to doslova. 

Od malička se pohybovala spíše mezi chlapci, a právě s nimi, se ráda proháněla po džungli. Alespoň tam, kde věděla, že jí relativně nic nehrozí. Nebo lépe řečeno, kde to měla dovoleno.

 Ovšem jednou, když opět neuposlechla rady náčelníka, se vydala sama lovit. 

Chtěla svému otci i náčelníkovi dokázat, že zvládne totéž, co kdekterý z místních chlapců.