Clara se zadívala Ruslanovi do planoucích očí. Vzpínal se nad ní, a zasypával každičký kousek její kůže, něžnými polibky.

 Cítila z něho jeho touhu. Vzrušení. Vášeň. A cítila z něho lásku. Lásku k ní. Bral si ji hladově. Něžně a pomalu. Bral si ji náruživě a zuřivě zároveň. Bral si ji vášnivě a nevybíravě. Bral si ji jako šílenec. Jako zoufalec. Bral si všechno, co mu mohla dát. 

A ona s každým dalším polibkem. S každým jeho dalším zasténáním, výkřikem jejího jména. S každým dalším přírazem do jejího těla, cítila, že to tak má být. 

A najednou si uvědomila, že mu věří. Bezmezně. Bezezbytku a naprosto. Věřila mu všechno, co kdy řekl, a co udělal. Věřila v jeho city. V plné míře ji došlo, že ani jinak nemůže. Že ho chce. Že po něm touží. Že ho..., miluje? Ano! Konečně ji to došlo.

 Už se tomu nechtěla bránit. Nechtěla to skrývat a uzavírat v sobě. Měla najednou pocit, jakoby všechno najednou vyplulo napovrch. Jakoby všechno co cítí, bylo uzamčeno hluboko v ní, a ona teprve teď, dostala odvahu, to vypustit na ven. 

Ano, cítila, že ho miluje. A že je to tak správně. Že to tak má být. Uvědomila si, že vše, co ji kdy řekl, byla pravda. Milovala ho. A on vždycky, miloval ji. Zavřela oči při bolestivé vzpomínce toho, jak mu nevěřila. Odmítala ho. Byla na něj zlá a krutá. Dělala všechno, aby ji nechtěl a nenáviděl. A on ji přesto, nikdy nepřestal milovat.

 „Miluji tě, Claro. Tolik tě miluji." Uslyšela jeho slova, která vdechoval do její kůže. 

Přitiskla si ho k sobě pevněji. Cítila to. Před očima se ji vynořil obraz, když si ji vzal poprvé. Když si vzal její panenství. Najednou cítila, a viděla všechno, co tenkrát. Všechny ty sny, které ji připadali jako nejhorší noční můra, byly pravda. Vždycky ji miloval. Nikdy ji nelhal. Vpletla prsty do jeho vlasů a zasténala pod jeho dalším přírazem.

 „Ruslane." Vzepjala se k němu, aby mu byla co nejblíže. Líbala ho. Hladila. A milovala. Vracela mu všechno, co on, dával jí. 

 „Ruslane." Zasténala, když ucítila jejich vyvrcholení. A když se unaveně zhroutil na její tělo, ještě více, ho k sobě přitiskla.

 „Miluji tě." Zašeptala, a věděla, že to tak bylo, a bude vždy. Ztuhl. Najednou přestal i dýchat. A když se po několika dlouhých vteřinách, odvážil zvednout hlavu, viděla v jeho očích slzy. Očima zakroužil v její tváři a zhluboka vydechl. Zalapal po dechu, a vypadalo to, že chce něco říci, ale nemohl. 

„Miluji tě, Ruslane." Pohladila ho po tváři.

 „Claro." Vydechl tiše, a jedna slza, mu skanula po tváři. Zdálo se, že nemůže uvěřit tomu, co slyší. Že má pocit, jakoby se mu to jenom zdálo. Něžně ho políbila na rty. Zasténal, a zhluboka se nadechl. Třásl se po celém těle, a chvějícími prsty, přejel po jejích rtech. 

„Miluji tě, Ruslane. Vždycky jsem tě milovala. Teď, už to vím." Kladla důraz na každičké slovo, a sledovala jeho reakci. 

A když se konečně pohnul, toužebně vydechl a přitiskl si ji k sobě. Když zabořil svou hlavu do jejích vlasů. A když řekl to, co slýchávala tak často, ale nikdy, to nechtěla slyšet. Když řekl. 

„Miluji tě." Byla šťastná. Byla jeho. O on, byl její. Vždycky byl.