Ruslan měl pocit, že zapomněl dýchat. Tak moc, se bál její odpovědi. Měl takový strach, že odmítne. Že popře všechno, co cítí. Že popře svoje city vůči němu. Najednou se pohnula a zahlédl slzy v jejích očích.

„Já..." Zavzlykala a vytáhla zlatý prsten z krabičky. S doširoka otevřenýma očima, se na něj podívala, a napřáhla k němu svoje ruce. Ruslan vstal, a zakroužil v její uslzené tváři. 

„Pod jednou podmínkou..." sklopila zrak a tvář se jí zalila ruměncem. „Když si mě teď, hned vezmeš. Když se ze mě nakrmíš, Ruslane." Vydechla. 

Na nic víc už nečekal. Popadla ho tak šílená touha, že se nedokázal ovládnout. Nedokázal to prostě ukočírovat. Nemohl.

 Ta nekonečně dlouhá doba čekání. Ty nekonečné dny, promarněné touhy a soužení po ní, ho zcela přemohli. Tak moc, toužil po tom, znovu cítit tu touhu. Vášeň. Lásku. Její tělo. Vůni. Její hebkou kůži. Její sladký dech. Tak moc, že se na ní vrhl jako šílenec. 

Přestal úplně vnímat okolí. Čas. Prostor i realitu. Nevnímal nic, jenom ji, a jejich touhu. Slyšel její srdce. Tlouklo jinak. Tlouklo touhou. A když mu vpletla svoje prsty do vlasů a vzrušeně zavzdychala, ztratil se úplně. 

Zuřivě ze sebe strhl svoji košili. Tak zuřivě, že knoflíčky odlétly na všechny strany, a znovu se na ní vrhl. Bylo to tak šílené, ale nemohl si pomoci. 

Nedočkavě z ní strhal její oblečení. Touhou se u toho třásl a vzrušeně vzdychal, ale nedokázal se ovládnout. A když před ním stanula nahá, rozbušilo se mu srdce, jako na poplach.

 Divoce se zmocnil jejích úst. Líbal ji jako blázen a jeho ruce bloudily všude, kam dosáhli. A když už ani to, mu nestačilo, přenesl ji na postel, a klekl si nad ní. 

Ruce se mu třásli, když si stahoval kalhoty a díval se ji při tom do očí. Vzdychal tak, že měl pocit, že sípe.

 Když se konečně zbavil i zbytku oblečení, vrhl se na ní. Nemohl se ji nabažit. Hladil ji a líbal, po celém těle. Jeho ruce zoufale bloudily všude. A znovu cítil ten krásný a neuvěřitelný pocit, že je jeho. Že ho chce. Že po něm touží. 

A toužila. Cítil to. Slyšel to. Vzdychala pod ním a sténala. A když vykřikla jeho jméno, slzy se mu vehnali do očí. 

Zařval jako lev, když do ní vstoupil. A ihned, se začal zuřivě pohybovat. Bral si ji zas a zas. Sténali. Vzdychali. Volali svá jména. Byl to zázrak. A když si přitiskla jeho hlavu, ke svému krku, neváhal.

 Krmil se z ní, jako blázen. Nemohl přestat. Nechtěl přestat. A ani mu to nedovolila. Zas a znova ho vybízela, a prosila ho o to, aby se z ní krmil. Ať si ji vezme. Ať ji líbá. 

Ani nevěděl, jak dlouho se milovali a kolikrát měli orgasmus. Byli oba zcela vtáhnuti, do sebe. Vnímali jenom jeden druhého. Jejich touhu a vášeň. Jenom sebe navzájem. 

Nic nebylo důležitějšího jak to, že nutně potřebovali jeden druhého. Že se potřebovali tak, že věřil tomu, že jinak by to byl jejich konec. Jediné, co bylo důležité bylo, že jsou spolu. Jako kdysi. Jako tenkrát. 

Bylo to dokonalé, a on byl šťastný. Alespoň na chvíli, byl. A zadoufal, že zas bude.