Ruslan vstoupil do dveří jejich domu a zaposlouchal se. Slyšel, že se Clara sprchuje. 

Sedl si do rohu místnosti do křesla, a čekal. Měl sto chutí jít za ní, protože, když uslyšel tekoucí vodu, a jak každá jedna kapička, naráží na její tělo, šílel. 

Šílel z představy, jak se každá kapka vody, o její nahé tělo, lehce otře. Měl co dělat, aby se za ní nevřítil do koupelny, a nevzal si ji. Tolik po ní toužil. 

Samozřejmě, byl šťastný, že se s ním Clara milovala. Milovala se s ním, a tak moc se ji líbilo, když se z ní krmil. Chtěla to po něm zas, a znovu. 

Byl šťastný, protože nebyl jediný den, hodina, ani minuta, kdy by nemyslel na to, jak se s ní miluje. Vypadalo to, že konečně postoupily kousek dál. Konečně mohl doufat, že snad jednou...

Najednou se otevřeli dveře a Clara vstoupila do místnosti, jen v osušce. Na hlavě měla ručník, a v předklonu, si utírala vodu, z dlouhých vlasů. 

Nemohl odtrhnout oči, z jejího těla. Vůbec si ho nevšimla.

 Zastavila se, a vlasy hodila dozadu. Byla krásná. Nádherná. A Ruslan se nezmohl na jediné slovo. Ani na jediný pohyb. Zápasil s myšlenkou, se na ní vrhnout, a vzít si ji hned, a bez slitování.

 Bože, lásko, jednou s tebe zešílím. Prolétlo mu hlavou. Zblázním se. Připadal si jako zoufalec. Jak žebrák, čekající na drobečky. 

„Ruslane, co tu děláš?" Vykřikla. Obligátní otázka. Slyší od od ní, vůbec něco jiného? Povzdechl si, a vstal.

 „Chtěl bych..., chtěl bych ti něco dát, Claro." Otevřel svou dlaň. Zalapala po dechu a nervózně přešlápla, z nohy na nohu.

 „Co je to?" Jen se usmál, a vložil ji do dlaně malou krabičku.

 „Myslím, že bys ho chtěla mít. Měl by tě chránit." Zašeptal, když vzala do ruky zlatý přívěšek srdce.

 Zmateně zamrkala a podívala se mu do očí. 

„Chránit před čím, Ruslane?"

 „Přede mnou. Je naplněný omějem, Claro." 

Překvapeně vytřeštila oči. Poznal, že je zmatená. Několikrát se nadechla, jakoby chtěla něco říci, ale z hrdla, ji nevyšel jediný hlásek.

 Tolik, si přál, aby ho nepotřebovala. Aby sama věděla, že ho nepotřebuje. Aby před ním nechtěla, být chráněna. 

Zakroutila hlavou, a vložila mu ho zpátky do dlaně. 

„To..., to si nemohu vzít." Zašeptala sotva slyšitelně. Díval se na ni, s nadějí, a otázkou, v očích.

 „Nemohu si to vzít..., protože to nepotřebuji. Nepotřebuji, před tebou ochranu, Ruslane. A ani nechci." To poslední slůvko, už bylo sotva slyšitelné. Stála před ním, se sklopenými víčky, a ruměncem na tváři. 

Ruslanovi srdce bušilo, jako zběsilé. Zvedl ji prstem bradu, a donutil ji, aby se mu podívala do tváře. 

„Jsi si jistá, Claro? Jsi si jistá, že přede mnou, nechceš být chráněna?" Zčervenala ještě více, ale zrak nesklopila.

 „Ano. Jsem, si jistá, Ruslane. Věřím, ti." Najednou měl pocit, jakoby mohl létat. Jakoby mohl, všechno na světě. Ztěžka polkl a zhluboka se nadechl.

 „Tak v tom případě..." Vypravil ze sebe ztěžka oddechujíc. Poodstoupil krok dozadu, a podíval se do její zmatené tváře.

 „V tom případě, Claro..." Klekl si na jedno koleno, a zvedl k ní své nádherné, šedé oči. Napřáhl k ní otevřenou dlaň, se stříbrnou krabičkou.

 „Vezmi si mě, Claro."