Ruslanovi začalo tlouci srdce jako o závod. Vážně se mu to nezdá? Řekla mu, že po něm touží? Řekla, aby ji líbal, a aby zůstal? 

Vzal její obličej do dlaní, a s veškerou láskou, co k této ženě cítí, se jí podíval do očí. 

 „Opravdu to chceš, lásko?" Hlas se mu třásl, potlačovanou touhou. Podívala se na něj, s výrazem naprosté rezignace. 

Dýchala zhluboka, a na tváři se ji objevila slza. Prstem ji setřel, a donutil ji, aby se mu podívala do tváře.

 „Nechci, abys plakala, lásko. Rve mi to srdce. Jestli chceš..., půjdu." Ještě jednou se na ni se smutkem podíval, a pohnul se k odchodu. 

„Ne! Neodcházej, prosím. Nechci, abys odešel." Vzlykala.

 „Ale jestli tu zůstanu, Claro..., tak víš, co se stane?" Očima zakroužil v její tváři. 

„Ano, vím." Zašeptala, sklopila zrak a postavila se. Srdce se mu rozbušilo, jako o závod. Stáli těsně u sebe, a dívaly si do tváře. 

„Víš, co se teď stane?" Zašeptal, prstem ji nadzdvihl bradu, a podíval se ji zpříma do očí. 

„Claro, chceš se se mnou milovat?" Stále nic neříkala. S bušícím srdcem, čekal na její odpověď. I když, tu už předem znal. Poznal to. Poznal, že po něm touží. Cítil její touhu. Neustále ji držel bradu a díval se na ni.

 „Chceš, abych se s tebou miloval?" Mírně zčervenala, ale nesklopila zrak.

 „Ano. Chci to. Toužím, po tobě Ruslane." 

 Na nic víc, už nečekal. Hladově se vrhl, na její ústa. Líbal ji s takovou vášní a náruživostí, jako kdyby to mělo být, naposledy v životě. 

A Clara mu vracela polibky stejně hladově. Byla na tom stejně, jako on.

 Líbali se, a divoce ze sebe rvali oblečení. Tak divoce, že cáry a kusy oděvů, lítaly na všechny strany. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit, že to stvoření, co pod ním vzdychá, je zase jeho.

 „Miluji tě, Claro." Sténal, do jejích úst. Nemohl se ji nabažit. Líbal ji jako šílenec. Jako kdyby to bylo to poslední, co chtěl v životě zažít. 

Líbal ji od kořínku vlasů, až po prsty u nohou. Tak moc po ní toužil. A tak dlouho. Jeho ústa, obkreslovali celé, její tělo. 

Když se zastavil u jejích prsou, zavzdychala. Když pokračoval stále níž a níž, nemohla popadnout dech. A když svá ústa, přiložil mezi její nohy, vykřikla, a vzepjala se jako luk. Přidržela si jeho hlavu, a zasténala jeho jméno. Začala sebou divoce zmítat a pak ho popadla a přitáhla si ho k sobě, šílená touhou. 

„Jestli si mě nevezmeš hned..., zabiji tě." 

Jen se usmál, políbil ji na ústa a pomalu do ní vstoupil. Byl v ráji. To je to, co mu chybělo. Její tělo. Její vzdechy. Toužebné volání, jeho jména. 

S každým jeho dalším a dalším přírazem, se víc a více, stupňovala jejich touha. Podíval se do jejích zamlžených očí, a v tu chvíli věděl, po čem ještě touží. Možná ještě mocněji.

 Pomalu se sehnul  a přejel jazykem, po jejím krku. Zasténala a přitáhla si jeho hlavu těsněji. Zabořil své zuby do její tepny, a po těle se mu rozlil neskutečný pocit slasti.

 Sál jak šílený. Krmil se, jakoby měl zítra umřít. S každým dalším přírazem, se znovu a znovu, zakusoval do jejího krku. A ona si ho k sobě tiskla, a chtěla stále víc a víc.

 Vůbec si neuvědomoval, že ji líbá a jeho zuby drásají její rty. Hladově slíbal i krev, z jejích úst. 

Byl v ráji. Byl ztracen. Podroben. Věděl, že jestli tuto ženu někdy ztratí, zemře. Zemře, protože bez ní, prostě nedokáže žít.