Ruslan vyběhl ze dveří a rozhlédl se kolem. Moc dobře slyšel už v baru, Clařin šílený tlukot srdce. Její zrychlený dech. Cítil její pocity. A když ho Wiky začala líbat, cítil i její zoufalství a slyšel její pláč, když běžela ke dveřím. 

Byl už tak zoufalý, že by udělal cokoliv. Cokoliv, aby ji to alespoň trochu otevřelo oči a srdce. Byl by ochoten, se s Wiky snad i vyspat, kdyby mu ji to mělo vrátit zpět. 

Pak jeho abnormální sluch, zaslechl vzlykot. Pláče? A najednou mu to konečně došlo. Žárlí? Ano. Jistě. Ale to znamená, že ji na něm záleží. Že ho miluje. Určitě. Rozeběhl se tím směrem. Byla daleko v lese. Seděla pod stromem a plakala. 

„Claro." Zašeptal. Trhla sebou a podívala se na něj uslzenýma očima.

 „Běž pryč." Vykřikovala mezi vzlyky. „ Běž pryč. Nechci tě vidět. Vrať se zpátky. Nevím, co tu vlastně děláš. Neměl bys být v tom baru? Viděla jsem, že ses dobře bavil. Tak běž pryč a nech mě tu." 

 „Nechceš, abych odešel." Řekl tiše, ale věděl, že ho slyšela. 

„Tak to se mýlíš. Nic jiného, si nepřeji. Nic, než abych tě už nemusela vidět. Běž si užívat. Je mi to jedno. Je mi jedno, s kým se líbáš!" Přikrčila si nohy pod bradu a přitiskla se ke stromu. Pomalu se k ní přiblížil a zastavil se nad ní. 

„Není ti to jedno. Není ti jedno, ani trošičku, s kým se líbám." Klekl si k ní a dotkl se její tváře. Ucukla.

„Vůbec ti není jedno, s kým se líbám. Tak už si to Claro, konečně přiznej. Přiznej si, že ti nejsem ukradený. Není ti to jedno, protože bys to chtěla být ty." 

Clařina ruka, vystřelila k jeho hrudi. Nechal ji. Nechal ji, ať ho praští. Klečel u ní, a její ruce vystřelovaly zas a znovu, na jeho hruď. Po několikátém pokusu, zachytil její ruce do svých dlaní a přitáhl si ji blíž.

„Přiznej to." Zašeptal jen pár centimetrů, od jejích úst. „Přiznej to, že žárlíš. Žárlíš, protože mne miluješ." Zazmítala se v jeho náručí. 

„Ne! Nech mě být." Po tváři ji tekly slzy, ale poznal, že je to poslední pokus o odpor. 

„Tak už si to konečně přiznej." Poslední slovo, zašeptal už do jejích úst. Neodtáhla se.

 Cítil, že se vzdala. Vzdala ten boj, sama se sebou. Přitiskl svá ústa na její a čekal, jestli se neodtáhne. Ale místo toho, cítil její vzrušení. Její divoce bijící tep. Slyšel její srdce. 

Políbil ji náruživěji, a když se ani tehdy neodtáhla, chytil její hlavu do dlaní, a snažil se veškerou svou touhu, vložit do toho polibku. 

Pak se na moment odtáhl a podíval se do jejích zamžených očí.

 „Řekni mi teď, jestli chceš, abych odešel. A řekni mi, co cítíš. Protože jestli řekneš, abych šel, tak půjdu." 

Její hruď, se začala zvedat pod náporem vzduchu. Při posledním nádechu, zavřela oči a znaveně opřela hlavu o strom. 

„Ne. Nechci, abys odešel. Nechci to. Chci, abys mě líbal. Toužím po tom. Toužím, po tobě."