Ruslan se nervózně díval ke dveřím. Trochu se bál, že Clara nepřijde. Že ji Rosalie nepřesvědčí, ale na druhou stranu, dovede být velmi přesvědčivá. Řekla přeci, že ji přivede třeba násilím.

 Clara se mu od té chvíle, kdy se z ní napil, vyhýbala čím dál více. Jen nevěděl proč. Přemýšlel nad tím stále do kola, a neustále se díval ke dveřím. 

Nervózně do sebe hodil další skleničku, a pak ucítil její vůni. Už ode dveří, se setkal s jejím pohledem. Byla nádherná. Srdce se mu rozbušilo tak, že snad přehlušilo i to její. Chce mě zabít? Prolétlo mu hlavou, a jeho smysly spustily alarm. 

Neochotně, leč bez řečí, se usadila na jediné volné místo, vedle něj. Najednou měl Ruslan, hned lepší náladu. Její vysoko vyčesané vlasy, naplno odhalovali její krk. Přeci by to nikdy nedovolila, kdyby se styděla za to, že to všichni uvidí. Jeho kousance na jejím krku, po jeho zubech.

 Naklonil se nad ní, a políbil ji do vlasů. 

„Jsem rád, že jsi přišla, lásko. Jsi nádherná." Clara se usmála a nejistě přejela očima všechny přísedící.

 „Neměla jsem na vybranou." 

Večer probíhal v relativním klidu. Všichni se dobře bavili. Vlastně i Clara. Když už v sobě měla několikátou skleničku, docela dobře se odvázala. 

„Vlastně ti rozumím víc, jak všichni tihle zatracení vlci." Otočil se Edvard najednou na Claru a podíval se na její krk.

 „Jak to myslíš?" ošila se a sklopila zrak. Tušila, kam míří, a vůbec se ji to nelíbilo. Všichni ji upřeně sledovali. Hlavně Ruslan. 

 „No..., víš, také jsem se tak moc bránil lásce k Wiky, ale naštěstí, mi jeden neoblomný alfa, otevřel oči." Mrkl na ni, natáhl ruku a dotkl se jejího krku. 

„ Líbí se ti, když se z tebe Ruslan krmí?" Její tvář, byla najednou bílá jako křída. Nahlas polkla a sklopila zrak. 

„Tak co, Claro. Líbí se ti to, a chceš ho?" Nedal se odbít, evidentně už dost posilněn, několika skleničkami. 

„Vím, že tvá odpověď je, ano. Líbí se ti to moc. Znám to." Zamrkal. Nemohl přeci říci, že se také krmí z Wiky, když si Clara myslí, že je její bratr.

 „Ne..., já..." vykoktala, a v tom ke stolu přitančila Wiky. 

„Smím prosit o tanec?" Vytáhla Ruslana na parket a mrkla na Edvarda. 

Clara jen zalapala po dechu. Všichni cítili, že se ji to zrovna moc nezamlouvá. Sice se tvářila nezúčastněně. Že ji je to vlastně úplně jedno. Dělala, že ji to nezajímá, ale kdykoliv si myslela, že ji nikdo nevidí, její pohledy, se stáčeli jejich směrem.

Intenzita jejího dechu, a tlukot srdce, se zvyšoval v závislosti na tom, jak moc vášnivý byl jejich tanec.  A čím vášnivěji, se Wiky po Ruslanovi plazila, tím více, z nich nedokázala spustit zrak.

 Dusno v místnosti, by se dalo krájet. A kdyby pohled zabíjel, tak již jsou oba jistě mrtví. A když Wiky hmátla po Ruslanových dlaních a přiložila si je na své pozadí, tlukot jejího srdce, byl snad slyšet i přes ten hrozný hluk. 

Co chvíli, sklopila zrak, ale hned vzápětí je znovu upřeně sledovala. Nemohla si pomoci. Všichni poznali, že žárlí. Příšerně žárlí. 

A když si Wiky k sobe Ruslana přitáhla, a vášnivě ho políbila, pomalu vyskočila ze židle. 

Chvíli ten obraz upřeně sledovala. Začala zhluboka dýchat, a její oči, se zaplnily slzami. Odstrčila se od stolu, a z pláčem vyběhla ke dveřím.