Ruslan si nalil skleničku whisky a unaveně si sedl do křesla. Nemohl zapomenout na ten pocit. Na ten pocit, cítit její krev, ve svých ústech. Na svém jazyku. Ten pocit, cítit její blízkost. Moci se ji dotýkat a líbat. 

Připadal si jako narkoman, který znovu ochutnal svoji drogu. Nemohl přestat myslet na to, jak se k němu tiskla. V hlavě mu stále zněly její vzdechy. Stále viděl její oči, plné touhy. 

Hlavou mu proběhla vzpomínka, na jeho otce. I on, byl alfa. Býval to nejsilnější vlk, široko daleko. I on, potřeboval ke svému životu krev jeho družky. A to, že o ni přišel, z něho udělalo to, čím je teď. Zbyla z něho jen prázdná slupka. 

Zoufale si prohrábl vlasy. Nechtěl takhle skončit. Nechtěl, ale také nechtěl, Claru k ničemu nutit.

 Náhle mu po tváři přelétl úsměv, když si vzpomněl na svého syna. Na to jak byl nadšený z toho, když si myslel, že je maminka už vysvobozená. A jak byl potom zklamaný, když mu řekl, že ne. Tak moc si přál, aby byli spolu. A když u večeře viděl, že se z ní napil, doufal, že už je vše v pořádku. 

Ruslan opřel hlavu do křesla a zavřel oči. Nevnímal něžné pošťuchování svých bratrů, se svými ženami. Ani něžné cvrlikání jeho sestry, se Zenonem. Byl tak unavený.

 Neopovážil se ani otevřít oči, když ucítil její vůni. Clara zrovna vstoupila do místnosti a šla připravovat snídani. Najednou se rozletěly dveře, a do místnosti se přihnal Damián. Vyškrábal se mu na klín.

 „Až budu velký, budu se také, z někoho krmit?" Upřel svá zvědavá očka, na svého otce. Bože, o čem to zrovna teď přemýšlí, prolétlo mu hlavou. A pak mu to došlo.

 „No, myslím, že ano. Myslím, že budeš." Pohladil ho po vlasech. Damián se zatvářil zamyšleně, a pak se podíval na svoji matku. 

„A tobě se to líbí, když se z tebe tatínek krmí?" Upřel na ni svůj nevinný pohled. 

Clara zůstala stát, jako opařená. Nemohla mu přeci říci, že ne. Že v žádném případě. Nemohla mu lhát, i kdyby to byla pravda. 

„No..., já..." vykoktala a podívala se na Ruslana, s prosbou o pomoc. Byla nervózní a v rozpacích. Zato on, se docela bavil. 

„No..., já, Damiáne..." zkusila to znovu. A Ruslan si všiml, že se ji oči, plní slzami. Vyběhla ven, ale Ruslan ji těsně u dveří, zatarasil cestu.

 „Nech mě být." Díval se, jak se ji z očí kutálí slzy a rvalo mu to srdce. Nejraději by si nafackoval.

 „Claro, vždyť o nic nejde. Nemůžu tě vidět plakat."

Snažila se ho odstrčit. Snažila se projít, ale on se ani nehnul.

 „Nehnu se odsud, dokud mi neřekneš, co tě tak rozhodilo. Vždyť je to ještě dítě. Je zvědavý." Podíval se ji do očí, a přejel dlaní, po její tváři. Cítil, jak se pod jeho dotekem, začíná chvět. Jak ji tluče srdce a zrychluje se dech.

„A nechceš na to, odpovědět mě?" Zašeptal ji do vlasů. „ I když..., já tu odpověď znám."

Přirazil ji na stěnu, a ústy, obkresloval její. Jen tak náznakem. Jen tak, aby cítila jeho dech. Aby cítila tu touhu. Jezdil dlaněmi po jejím těle a neustále ji tváře, ústa, i krk, zasypával drobnými, něžnými, polibky. Takovými, které ani nejsou cítit, a právě proto, prahnete po dalších.

 Poznal, že se zlomila. Cítil, jak se ji více a více, zrychluje dech. Jak se třese pod jeho dotekem, a jak se ji podlamují nohy. Chytila se ho za ramena, aby neupadla. Rychle dýchaly, a jejich oči kroužily po tváři, toho druhého. 

„Ano. Znám tu odpověď. Vždycky bude stejná, Claro."

 Nic neříkala. Nemohla. Jen se mu urputně snažila odolat. Tolik se tomu bránila. Tolik. Opřela hlavu o stěnu a snažila se popadnout dech. 

„Vždycky to dopadne stejně, lásko. Vždycky. Nikdy mi nedokážeš říci ne. Protože nechceš, abych přestal." Šeptal do jejích úst.

 Když zvedl hlavu, a zadíval se ji do očí, poznal, že se vzdala. Hladově se přisál na její ústa. Byla tak sladká. Jeho. A Clara mu polibky, vracela se stejnou náruživostí.

 „Tolik tě potřebuji. Tolik, miláčku. Neodmítej mě. Prosím." Sténal mezi polibky. Pak se na moment zastavil, a snažil se popadnout dech. „Chceš to? Chceš to, lásko?"