Začínalo to vypadat, že je vše, na dobré cestě. Clara nemohla nikdy vážně odolat, tomu nádhernému stvoření. Vždyť, kdo by mu odolal? Kdo by se ho bál? Kdo by jen pohlédl do jeho očí, a nezamiloval si ho. 

Její mateřské srdce, ji přece něco musí říkat. Její srdce, když na něj pohlédne, nemůže lhát. Clara si Damiána vážně, zamilovala. Byla stále s ním. Hrála si s ním. Po večerech mu četla pohádky. Damián byl šťastný. A vlastně i Ruslan. Ale jenom, kvůli němu. 

Od té minulé události, se mu Clara, snažila ještě více vyhýbat. Byla v jeho přítomnosti nejistá. Ale všichni poznali, že strach to nebyl. Něco je k sobě stále táhlo. To pouto, fátum, bylo tak silné, že to cítily pořád. Ta jejich neuvěřitelná, vzájemná přitažlivost. Ten žár. Ta touha. Ta neuvěřitelná vášeň, kterou k sobě cítí. 

Clara se snažila Ruslanovi vyhýbat, protože se bála, že to pozná. Protože věděla, že to ví, a že to cítí. 

Chovala se, jakoby to bylo normální. Jakoby bylo vlastně úplně normální, že to malé stvoření, se živí krví. Takže Damián, byl v sedmém nebi, že spolu mohli jíst. Že spolu mohli snídat, obědvat, i večeřet. Ale co se týkalo Ruslana, nechtěla s ním, o tom vůbec mluvit. 

Ruslan potřeboval krev, stejně jako Damián. Ačkoliv se snažil svoji potřebu uspokojit náhradou, z Damiánovy krevní konzervy, nestačilo mu to. Potřeboval krev svoji družky. Clara ho u jídla nechtěla ani vidět. Nechtěla u toho být, a to Ruslana trápilo.

 Naštěstí, zde byl Damián. Dalo by říci, že ten kluk, má patent na maléry. Asi po otci. Bylo vidět, že se urputně snaží, aby jeho rodiče, byli spolu. A někdy, ho všichni podezřívali z toho, že to snad vážně, musí mít promyšlené. Že snad po večerech, kuje tajné plány. Že snad promýšlí situace, do kterých by svoje rodiče dostal. 

Clara s Damiánem, zrovna večeřeli. Clara mu nalívala krev, z krevní konzervy, když v tom, vešel do místnosti Ruslan. 

„Jé, tatínku. Pojď k nám. Budeš s námi také, večeřet?" Upřel na něj svůj prosebný pohled, když viděl, že znejistěl.

 „Prosím. Nikdy s námi nejíš. A já bych tak chtěl. Maminka ti také nalije." Podíval se na ni, s otázkou v očích. 

„No..., já..." znejistěla Clara a přešlápla z nohy na nohu. 

„ Ne, to je v pořádku. Nemusíš to dělat. Půjdu." Otočil se Ruslan k odchodu, ale Damián ho nenechal. 

„Když nebudeš jíst ty, ani já." Vzdorovitě si založil ruce na prsou. Clara najednou nevěděla, co má dělat.

 „Jestli chceš, tak..." zčervenala, když se ji Ruslan podíval do očí a přistoupil k ní. 

„Opravdu ti to nevadí?" Prstem ji zvedl bradu a donutil ji, se mu podívat do očí. 

„Ne..., myslím, že ne." Vykoktala a dívala se, jak si Ruslan nalil sklenici krve, a z chutí, ji vypil.

 Nedokázala spustit oči, z jeho úst. Nemohla si prostě pomoci. Ruslan pomalu odložil sklenici na stůl. Viděl to. Viděl, jak ho pozoruje. Jak nedokáže odtrhnout zrak, z jeho rtů. Cítil, jak se ji zrychluje tep. Pomalu šel k ní a Clara začala couvat, až narazila zády do zdi.

„Copak, lásko?" zašeptal Ruslan u jejího ucha. 

„Líbilo se ti, co jsi viděla? Nebo bys chtěla vidět víc?" 

Clara sotva popadala dech a srdce ji bilo, šíleným tempem. Poznal to. Toužila po něm. Jako vždycky. 

„Vím, že se ti líbilo, co jsi viděla. Poznal jsem to. A tak rád, bych ti ukázal víc. Nemusíš se bát."

 Pohladil ji po tváři a na moment zavřel oči. Oči mu ztmavly, když nasál její vůni a pomalu se mu vysunuly tesáky. 

„Neboj se mě. Jsem to stále já. Nikdy bych ti neublížil, to přeci víš. Jen bych ti rád, ukázal něco, abys věděla, že se mě opravdu nemusíš bát." 

Přejel jazykem po jejím krku. Po její tepně a po svojí značce. 

„I když já to cítím, lásko. Cítím, že to není strach, ale touha. Stejná, jako ta moje."

 Jemně a pomalu, se zakousl do Clařina krku. Nevykřikla. Nevzpouzela se. Naopak. Přitáhla si ho k sobě a přidržela si ho za vlasy. 

Když se po chvíli na sebe podívaly, oba sotva popadali dech. Bylo to tu. Pořád.