Ruslan stál v kuchyni, a nalíval Damiánovi krev do sklenice, z krevní konzervy.

 Přemýšlel o tom, co se stalo. Cítil, že po něm Clara touží. Cítil to pouto. Vzrušení, když si ji k sobě přivinul. Cítil, jak se chvěje, a jak může sotva popadnout dech, když ji políbil na krk. Toužila po něm. Nepochybně.

 A toužila i po tom, co on tak moc, začíná potřebovat. Jeho otec měl pravdu. Bude po tom prahnout. Bude to potřebovat. Bude to chtít. A nejhorší bylo, že bez toho, už nemůže žít. Měl hlad. Lidské jídlo, už mu nedokázalo dát, tolik, co potřeboval. Bez její krve, z něho nakonec zbude jen prázdná schránka, jako z jeho otce. 

Ano. Řekl Damiánovi, že je výjimečný. A opravdu to tak myslel. Byl, výjimečný. Je to plod, velké lásky, za kterou nikdy, nepřestane bojovat. Řekl mu, že z něho bude jednou velký vlk, ale ke svému životu, bude potřebovat i krev. Je výjimečný. Zrovna tak, jako on, a jeho otec.

 S úsměvem se podíval na svého syna. Nedokázal ještě kontrolovat svoje emoce a pudy. Když se krmil, touto životodárnou tekutinou, vystoupila na povrch, jeho upírská podstata. Šedé oči potemněly. A na povrch vystoupily tmavé žilky pod očima, a dva roztomilé špičáky. 

Byl tak zabrán do svých myšlenek, že úplně zapomněl kontrolovat, jestli Clara spí. Teprve když se otevřely dveře, a ona vstoupila dovnitř, si to uvědomil. 

Stála mezi dveřmi, a ani se nehnula. Jen se s údivem dívala na Damiána. Nehnula ani brvou. A on najednou nevěděl, co má dělat. 

Odvážil se udělat dva kroky k ní. Ani se nepohnula. Vypadalo to, jako kdyby zkameněla. Jako kdyby zapomněla dýchat. Najednou udělala krok dozadu, a Ruslanovi, se sevřelo srdce. Opravdu se bojí? V tu chvíli se mu zdálo, že začíná panikařit. Najednou mezi ně vběhl jejich syn. 

„Ty se mě opravdu bojíš?" Popotáhnul.

  Claře se vystřídalo na tváři, v jediný okamžik, několik emocí. Strach. Údiv. Pochopení. Bolest. Smíření a odpuštění. Dívala se na něj tak zvláštně. S takovou něhou a bolestí v očích. Svezla se k zemi a Damián, ji vběhl do náručí.

„Věděl jsem to!" vykřikl. „Věděl jsem, že se nebudeš bát. To tatínek, měl strach." Otočil se na Ruslana, s vítězoslavným výrazem, ve tváři. 

„Tebe? Tebe, bych se přeci nemohla nikdy bát. To je nesmysl." Usmála se na něj, a pohladila ho po vlasech.

 „Ale teď, bych si velmi ráda, promluvila s tvým tatínkem." 

„Myslím, že bys mi měl něco vážně vysvětlit." Řekla, když se ocitli sami.

 Ruslan se k ní pomalu přiblížil. Blíž, a ještě blíž. Koukali si do očí, ze vzdálenosti deseti centimetrů. 

Ani se nepohnula. Chtěla mu dát najevo, že se nebojí. Ale slyšel její srdce, i její dech. Natáhl ruku a dotkl se její tváře. Neucukla. 

„ Slyším, jak ti divoce bije srdce, Claro. Slyším, jak ti bublá krev v žilách, a slyším tvůj dech. Cítím, jak tvé tělo reaguje, pod sebemenším mým dotekem. Cítím tvojí vůni. Vůni tvého těla, i tvé krve. Nikdy bych ti neublížil. Nikdy. To si raději vyrvu srdce z těla. Ale tak moc..., tak moc, tě potřebuji." Zašeptal a třesoucími prsty, ji přejel po tváři. 

Její přítomnost, byla pro něj muka. Její vůně, dráždila jeho smysly tolik, že měl co dělat, aby se ovládl. Jeho pohled sklouzl na značku na jejím krku. Hlasitě polkl, a na moment zavřel oči. 

Tolik toužil po tom, se z ní nakrmit. Tak moc, to potřeboval. Tepna na jejím krku, divoce bušila, a jemu to drásalo všechny smysly. Celé tělo, se mu roztřáslo touhou a potřebou. Jeho oči ztmavly a už se prostě nedokázal ovládnout. Nešlo to. Ta vůně, ho rozervala na kusy. 

„Nedokážu to. Nedokážu si vzít, co potřebuji." Zasténal, a udělal krok zpátky. Tak moc to potřeboval, ale nedokázal si to vzít. Ne, když by mu to nedala dobrovolně.

 „Potřebuji tvou krev, Claro. Tak moc, ji potřebuji, až se toho děsím." Vydechl a ještě než dopadl na všechny čtyři, se proměnil. Udělal  několik kroků zpět. Ještě ve dveřích se otočil a vyběhl ven.