Rosalia, ze sebe sházela oblečení a s pískotem skočila do vody. 

„Je to úžasné, Claro." křičela a mávala rukama. Clara se musela chtě, nechtě, usmát. Byla jak malé, potřeštěné dítě. 

Rozpačitě se rozhlédla kolem a sáhla na knoflíček svých šat. Nikoho nikde neviděla, ani neslyšela. Jenom svoji potřeštěnou kamarádku, která neustále cákala a pištěla, na celé kolo.

 „Tak pojď, Claro. Nenechej se pobízet. Uvidíš, jaká je to nádhera." Clara se ještě chvíli rozmýšlela, a když usoudila, že v okruhu sta mil, se nenachází nikdo, kdo by mohl zahlédnout její nahé tělo, shodila ze sebe svůj šat. 

Opatrně vstoupila do vody a zastavila se na kraji tůně. Byla studená, ale tak osvěžující. Slastně se protáhla jako kočka a pomalinku se ponořila. 

„Bože, Rosalie!" vypískla, „ta je tak studená." Vyskočila vysoko nad hladinu a odhodila svoje mokré vlasy dozadu. 

Tolik se jí to líbilo, že úplně zapomněla, kde je. Dováděla s Rosalií a úplně ztratila pojem o čase a prostoru. Najednou se mimoděk podívala směrem k budovám a vykřikla.

Z pod budovy, se vynořil obrovský vlk a za krátko, zmizel v lese. Vyděšeně vytřeštila oči a rozeběhla se ke břehu. Ovšem odpor vody, jí to nedovolil a podtrhl jí nohy. 

„Ruslane." Uslyšela Rosaliin výkřik, ještě než se její hlava ponořila pod hladinu. V tom, jí něčí paže popadli a zvedli do náručí. 

Rozkašlala se, několikrát se nadýchla a chytla se pevněji, svého zachránce. Vystrašeně se rozhlédla kolem, když si uvědomila, že ji Ruslan drží v náručí, a dívá se na ni. Automaticky se k němu přitiskla pevněji a její zrak zabloudil do míst, kde zvíře zmizelo.

„ Viděla jsem..., viděla..." vykoktala a chytla se ho jako klíště. Cítila se najednou tak v bezpečí, jako nikdy. 

„Nemusíš se bát. Nedovolím, aby se ti něco stalo." Zašeptal a vykročil ke břehu. Měl sto chutí, Mattea roztrhnout, na dvě půlky. Věděl, že spatřila jeho bratra, jak běžel do lesa.

 Nechtěl, aby měla strach. Nechtěl, aby se bála, že jí tady hrozí, nějaké nebezpečí. Vlastně stále přemýšlel o tom, jak ji říci, kdo vlastně jsou. Kdo je on. Muž, který si ji vybral, jako svojí družku, na zbytek svého života. 

Díval se na ni a jeho srdce bušilo jako o závod. Držel v náručí její nahé tělo a její vůně, drásala jeho smysly. Měl chuť, ji položit do trávy a líbat ji, hladit a milovat se s ní tolik, že měl co dělat, aby se ovládl. 

„Jsi nádherná." Vydechl a usmál se, když se na něj podívala. Asi si teprve nyní uvědomila, že mu leží úplně nahá v náručí. 

„Nemáš vůbec ponětí, co se mnou děláš, Claro." Najednou uslyšel, jak se její srdce rozbušilo a hlasitě polkla. Několikrát se nadechla, jako by chtěla něco říci, ale jen zamrkala a sklopila zrak.

 Nesnažila se odtáhnout, ani utéct a to mu dodalo odvahy a opatrně, se sklonil k jejím ústům. Pomalinku a něžně, ji políbil. 

Bylo to, jako rána bleskem. Jako rána elektrickým proudem. Bylo to něco, přímo nadpozemského. Jeden polibek, a on věděl, že je na věky věků ztracen. Tak moc po ní toužil. Tak neskutečně moc, že jeho tělo plálo jako pochodeň. 

„Myslím..., myslím, že máme návštěvu." Zaslechl Rosaliin hlas, vedle sebe. Neochotně se od ní odtáhl a snažil se dostat svůj dech pod kontrolu. 

Najednou ucítil, že se ho Clara pevněji chytla okolo krku a jeho pohled, se střetl s pohledem, jeho úhlavního nepřítele. S pohledem, jejího bratra.