Ruslan přicházel k jezírku, a už z dáli slyšel, že se Clara koupe. Slyšel cákající vodu, a jak se každá vlnka, opřela o její tělo. 

Slyšel její zrychlený dech, když se ponořila do studené vody, a viděl, že je nahá. Byl to nádherný pohled. 

Hladinu ozařoval jenom svit měsíce, a ona v té záři stála po pás ve vodě. Z jejích mokrých vlasů, ji kapala voda, a i na tu vzdálenost viděl zimou, ztuhlé bradavky.

 Nedokázal z ní spustit oči. Přišel až k místu, kde leželi její věci, a opřel se o strom. Jen tam stál, pozoroval ji a čekal.

 Věděl, že z jeho návštěvy nebude zrovna nadšená, ale nehodlal ustoupit, ani o milimetr. Zhluboka nasál vzduch a její vůně, se mu zaryla až do morku kostí. 

Podíval se na oblohu a veliký plápolající měsíc, ho ujistil v tom, proč jsou jeho smysly ještě o mnoho zesíleny. 

Tolik zatoužil po tom, si ji vzít. Pomilovat ji. Vzít si ji jako muž, i jako vlk. A ještě mocněji, i v tuto dobu úplňku zatoužil i po tom, se znovu zakousnout do jeho značky na krku a ochutnat její krev.

 Clara se ještě několikrát ponořila pod vodu a zatřásla hlavou, až voda lítala na všechny strany. Cítila se tak zvláštně.

 Měla takový zvláštní pocit. Jako takové deja vu. Znovu si přejela prsty po svém krku a zavřela oči. Ten pocit, když se do jejího krku zabořily jeho zuby, byl nepopsatelný. 

A ten pocit, když ji líbal a hladil, ji připomínal všechno, co cítila ve svých snech. Srdce se ji zastavilo už jen při té vzpomínce, jak si tvrdě a nekompromisně, vyžádal vstup do jejích úst. Jak ji povalil na postel a hladil její tělo. A jak se potom změnil, a vzal si její krev. 

Zvrátila hlavu a zasténala, když přejížděla po drobných rankách, na svém krku. Nikdy by nevěřila, že může cítit takovou rozkoš a tužbu. Nemohla uvěřit tomu, že se její tělo třese touhou, už jen při té vzpomínce. 

Celé její nitro, jakoby zaplavila vlna horka a vystřelovala až k místu, kde tu dychtivost a žádostivost, cítila nejvíce. 

Přeci není možné, aby všechno co říkal, byla pravda. Nebo ano? Byla tak zmatená, ze svých pocitů. Jedna její část ho odmítala a druhá toužila jen po tom, aby udělal vše, o čem sní.

 Samotnou ji překvapilo, jak moc byla roztoužená, když se z ní napil, a když ji líbal. A jak moc ji vadilo, že pak přestal a odešel.

 Ještě naposledy se ponořila pod ledovou vodu, aby zchladila své rozpálené tělo. Pak vylezla na břeh, a vykročila k místu, kde leželi její věci. 

„Zůstaň stát. V tomto svitu měsíce, jsi úchvatná." Uslyšela najednou Ruslanův hlas.

 Vyděšeně se zastavila a rozhlédla se kolem. Zamžourala do tmy mezi stromy, ale nikde ho neviděla. 

Její hlavou, zase projela tupá bolest. Další deja vu. Stejný pocit, již někdy určitě zažila.

 Najednou si uvědomila, že je úplně nahá. Rukama zašátrala do prázdna, jakoby mohla nahmatat nějaký imaginární předmět, kterým by se mohla zakrýt. Ale když ji vzápětí došlo, že není nic, kam by se schovala, nebo čím by se mohla zakrýt, odevzdaně svěsila ramena. 

„Hodná holka. Víš, že ti neublížím, Claro." Ozvalo se znovu do ticha. 

Jen automaticky přikývla. Věděla to. Cítila, a i přes to, že ji mozek přikazoval utéct, nedokázala se hnout z místa.

Srdce ji tlouklo tak splašeně, že to muselo být slyšet na druhý konec lesa. A když zaslechla zapraskání větvičky, a uviděla stín mezi stromy, sotva mohla popadnout dech. 

Pak se mezi stromy vynořil velký šedý vlk. Její ruka vystřelila k jejímu krku a z hrdla se jí vydral nechtěný sten. Nemohla si pomoci. 

Tak moc toužila po tom, aby si ji vzal, až se toho děsila. Neměla by se však bát? Neměla by utéct? Měla, určitě. 

Ale najednou se cítila, jako hadrová panenka. Jako loutka, ovládaná emocemi, které nedokázala zkrotit. 

Vlk zavětřil, zvrátil hlavu a zhluboka zavil. Pak udělal několik kroků směrem k ní, a jí se podlomily kolena.

 Klesla do trávy a zavřela oči. Tušila ho nad sebou. Cítila jeho horký dech, na jejím těle. Pociťovala, jak očichává její kůži. Jak se jeho hebká srst, otřela o její tělo. 

Zvrátila hlavu na stranu a zasténala. Nedokázala se ovládnout. A možná, ani nechtěla.