„Je to ten nejpříšernější chlap, co znám." Vydechla Clara do ticha pokoje a zamračila se do stropu. 

Rozhodla se, že nevyleze z postele. Ba ani z domu. Nechtěla ho vidět. 

„Je to tak samolibý. Nafoukaný. Protivný a příšerně namyšlený chlap." Rozčileně vyskočila z postele a začala přecházet po místnosti. 

„Co si kruci myslí?! Nechci ho už ani vidět. Nepotřebuji se dívat na ten jeho..." zarazila se uprostřed věty a zavřela oči. Na ten jeho obličej. Na nejkrásnější tvář muže, jakého kdy spatřila. A ty jeho oči. Ty šedivé oči, planoucí touhou. Ty nádherné šedivé oči šelmy, když se promění.

 Zmámeně si sáhla prsty na své znamení na krku. Ještě teď cítila ten krásný pocit, když se jeho zuby do ní označily, a když nasál její krev. Bylo to tak vzrušující. A stále ještě cítila jeho ruce, které ji hladily po celém těle. Vyděšeně si přikryla tvář dlaněmi. 

„Asi začínám bláznit. Určitě. Není přeci možné..." Brblala do prázdného pokoje. Vůbec ji nedocházelo, že ačkoliv Ruslan sedí na zápraží hlavní budovy, ji velice dobře slyší. 

„Abych po něm toužila?" pomalu vykřikla vyděšeně. 

Vůbec tomu nerozuměla. Vlastně nerozuměla ničemu, co se tu dělo. Ale nejvíce, ji v hlavě vrtala jedna věc. Že by to byl opravdu její syn? Že by byl Damián jejich dítě? Je mu přeci tak podobný. Má jeho tvář. Jeho oči. Jeho pohyby a dokonce snad, i jeho tvrdohlavou povahu. 

„Ahoj. Můžu jít k tobě?" rozletěly se dveře a do místnosti vběhl Damián. Vyškrábal se na postel, a se zvláštním výrazem na tváři, se podíval na svou matku. 

„Půjdeš se mnou ven? Mám ti vyřídit, že už je oběd." Upřel na ni svůj prosebný výraz. 

„Ne. Dnes nepůjdu. Nemám hlad, Damiáne. Zůstanu tu." Pohladila ho po vlasech. Damián se na ni zamračil a naklonil hlavu na stranu. Jako kdyby viděla jeho. 

„Hmm. Tatínek to říkal. Tak pak ti mám vyřídit, že si pro tebe dojde." Clara dostala ještě větší vztek, než měla. Co si o sobě kruci myslí? Začala nervózně přecházet po místnosti. 

„Vyřiď svému..., vyřiď mu, ať si trhne nohou." Vyletělo z ní.

 „Ale no tak. Přeci bys netrucovala, lásko." Ozvalo se od vchodu. O dveře se opíral Ruslan a usmíval se. 

„Myslel jsem, že bychom si mohli udělat, taková malý, rodinný piknik." Mrkl spiklenecky na Damiána a ten radostí vyskočil. 

„S tebou? Zbláznil ses?" vykřikla Clara vyděšeně, „s tebou nikam nejdu." 

Příliš pozdě si uvědomila, že to neměla dělat. Ruslan se odlepil ode dveří a se svým samolibým výrazem ve tváři, se k ní začal pomalu přibližovat. 

Clara začala duchapřítomně couvat, ale měla pocit, že ho to ještě více pobavilo.

„Být tebou, tak si tím nejsem tak jistý." Clara narazila do stolku za sebou. Cítila, jak ji začíná divoce tlouci srdce a hrudník se ji zvedal pod nárazy vzduchu. 

Ruslan ji z lehkostí popadl a přehodil si ji přes rameno. Snažila se mu nohama uštědřit nějaký ten kopanec a pěstmi ho bušila do zad, ale nebylo ji to nic platné. On se jen smál a odnášel ji pryč. 

„Nenávidím tě." Vřeštěla, když ji nesl okolo zápraží. Všichni se užasle podívali jejich směrem. Ale vypadalo to, že je to vůbec nepřekvapilo. Jako by to bylo na denním pořádku a vlastně úplně normální. 

Ruslan otevřel dveře auta a hodil ji na sedadlo spolujezdce. Pak otevřel dveře Damiánovi a ten s nadšením, vplul dovnitř. 

Clara se rezignovaně zavrtěla. Jak ho nenávidím, prolétlo ji hlavou. Tu jeho sebejistotu. Jeho aroganci. Jeho vševědoucí výraz. Nenávidím na něm všechno.

Ale nejvíce nenávidím sebe. Chová se ke mně jako ke kusu hadru. Nutí mě dělat věci, které nechci a já přesto, cítím vzrušení a touhu. 

„Tak, myslím, že mám všechno. Můžeme vyrazit." Usmál sena ni Ruslan a chytil se volantu. Nejraději by ho praštila a naštvaně se podívala z okna. Trochu se k ní naklonil, že cítila jeho dech, na své tváři. 

„Ale doporučoval bych ti, miláčku, abys byla hodná, a moc mě nerozčilovala. Protože jinak..., si vezmu, na co mám právo. Jinak si tě vezmu, lásko."