„Ruslane, co tu děláš? Vypadni sakra!" vykřikla Clara, když vpadl do koupelny, jakoby se nechumelilo. 

Věděl samozřejmě moc dobře, že leží ve vaně, a to také dokonale zapadalo do jeho plánu. Nevynechat jedinou příležitost k tomu, ji pozlobit. Konfrontovat ji se svými pocity, k němu. 

A když to nejde jinak, než aby ho nenáviděla, tudíž to tak bude. 

Clara se začala rozhlížet na všechny strany, ve snaze najít něco, čím by zakryla své nahé tělo.

 „Tentokrát ne, lásko. Tentokrát tě neposlechnu. A budu tu tak dlouho, dokud nevylezeš ven. A věř mi, že já mám času dost." 

Daroval ji jeden ze svých úsměvů a přiblížil se až k okraji vany. Slyšel, jak ji divoce bije srdce a pomalu se ji zrychluje dech. 

„To tu raději zmrznu." Vyprskla, ale to už ji jeho paže vytáhly z vany. 

„Řekla sis o to." Popadl vzdorující Claru do náručí a vytáhla ji ven. Kopala. Bušila do něj. Nadávala. Hystericky křičela, bylo mu to jedno. 

Odnesl ji do ložnice a svalil se s ní na postel. Clara se snažila ještě z posledních sil kopat a mlátit rukama. Ale Ruslan chytil její ruce, přidržel ji, je nad hlavou, a svoje nohy vklínil mezi ty její, aby ji zabránil v pohybu. 

„Zabiju tě!" zazmítala se pod ním.

 „Tak ještě budeš odporovat, miláčku? Nebo jsi konečně zjistila, že je to zbytečné?" 

 Teď to bude podle mě, lásko, prolétlo mu hlavou. Už ti nedovolím, aby ses ke mně takto chovala. 

Tvrdě přisál svoje ústa na její a nevybíravě si vyžádal vstup. Levou rukou přidržoval neustále se zmítající Claru a pravou hladově hladil její tělo. 

Cítil se jako zoufalec, který touží po něčem, co nemůže mít. Líbal ji zběsile a vášnivě, a ani na moment ji nedovolil vyvinout sebemenší dávku odporu. Na nic se neptal. O nic nežádal. Jen si bral. Jen si bral to, po čem tak touží. 

Pak bez jediného slova, změnil svoji podobu a zabořil své tesáky, do svoji značky na jejím krku. Neubránil se hlasitému vzdechu. 

Její krev na jeho jazyku, mu připadala jako nektar. Zabořil je ještě o maličko hlouběji a nasál ten nápoj bohů. Nasál tak zhluboka, jakoby na tom závisel jeho život.

 A když ucítil, že se Clara pod ním nezmítá. Že se nebrání, a že se k němu tiskne. Že drží jeho hlavu a vzdychá, věděl, že vyhrál. 

Trochu se od ní odtáhl, změnil svoji podobu a podíval se ji do očí. Byla v nich touha a vášeň. A on měl co dělat, aby ji nezačal znovu líbat. Aby ji nepomiloval, a neukázal ji tak, jak moc, po ni touží. 

„Tak lásko, už budeš hodná? Už jsi poznala, že mě nemáš provokovat? Že ti to není nic platné? Doufám, že jsi konečně poznala, co jsem zač!" 

Viděl v jejích očích zmatek. Možná nesouhlas s tím, že přestal. Viděl tam přání a touhu, aby pokračoval. Viděl tam přesně to, co vídával, když se milovali. Toužila po něm. Cítil to.

 Cítil její vůni, i to, jak se chvěje. Slyšel její srdce. S veškerým svým sebezapřením se zvedl a podíval se na ni. 

Kdyby tak věděla, jak moc, po ni touží. Kolik sebeovládání, ho to stojí ji tu nechat. Roztouženou. Díval se na její nahé tělo, a cítil, že ho to jeho zradilo.

 Ještě chvíli, bojoval sám se sebou. S šílenou touhou, se s ní pomilovat, ale věděl, že nesmí. Že ačkoliv po něm nyní touží, bude ho za to potom nenávidět. Teď už to bylo na ni. 

Rvalo mu srdce, ji tu takto nechat, ale když to jednou začal, musí to vydržet. Musí ji donutit k tomu, aby po něm toužila. Musí ji donutit, aby umírala touhou. Musí ji donutit, aby si vzpomněla. Protože jinak, už na něčem nezáleží. Nedokáže žít bez její lásky. Nedokáže.