Ruslan se zachmuřeně, i když spokojeně, posadil na lavičku před domem a nalil si skleničku whisky. 

Všichni cítily napětí, ze svého alfy, ale nikdo se neodvážil nic říci. 

Uběhlo už dalších několik týdnů od doby, co Claru přinesl domů po tom, co se málem zřítila ze srázu. A představa toho, že by ji mohl ztratit, ho vyděsila natolik, že se rozhodl, že na to tentokrát, půjde z jiného konce. 

Postavil Claru před hotovou věc. Řekl ji všechno a skončil u toho, jak se naposledy milovali. Jak si ji vzal, jako alfa, a jak mu nedlouho po té, porodila syna.

 Clara to samozřejmě vehementně odmítala přijmout. A vlastně to tu od té doby vypadalo, jako na bitevním poli. 

Ale co Ruslanovi hrálo do karet, byl jeho syn. Damián rostl jako z vody, a jeho bystrý rozum a umíněná povaha po otci, mu v tom skvěle pomáhala.

Vysvětlil mu celou situaci. A i když, ještě spoustu toho nechápal, pochopil jednu věc, že musí tatínkovi pomoci. 

Clara si nemohla Damiána nezamilovat. Bylo vidět, že si ji získal, a že ji je s ním dobře. I když ji už několikrát, dostal do tolika nepříjemných situací, že měla co dělat, aby se na Ruslana vzteky nevrhla. 

 Dnes a denně, museli všichni čelit jejich konfrontacím a emocionálním výjevům. A k dalšímu, se zrovna rychle schylovalo. 

Clara totiž vystavěla uprostřed jejich postele hradbu s peřin a polštářů, aby mu nemusela vůbec čelit. Nebo spíše, aby nemusela čelit svým pocitům, které si nechtěla přiznat.

Každý den, brala do jejich postele i malého Damiána, a Ruslan věděl, že ji slouží, co by morální podpora. 

Přesvědčil tedy Damiána, že už je velký kluk, a zaslouží si svůj pokoj. 

„Zbláznil ses? Ty jsi opravdu zešílel, Ruslane!" Clara se přiřítila rudá vzteky na zápraží a postavila se před Ruslana. 

„Teď už toho mám právě dost!" Rozčileně rozhazovala rukama okolo sebe.

 „Copak, lásko? Copak se ti nelíbí tentokrát?" Mrkl na ní a daroval ji jeden sexy úsměv. Vážně se dobře bavil. 

„Chci, aby Damián spal s námi v pokoji, Ruslane." Vyštěkla na něj a ani si nevšimla, že se Damián na ně dívá.

„Nezůstanu s tebou ani minutu o samotě. Vím, o co ti jde!" 

 „Jo? Vážně? A o co, Claro?" Ruslan se postavil a Clara maličko zaváhala. 

„O co mi jde, Claro? Jde mi jen o to, aby byl náš syn šťastný. A jestli ho udělá šťastným, že budou jeho rodiče spolu, udělám pro to všechno." Mrkl spiklenecky na Damiána, a pomalu se k ní začal blížit.

 „Vůbec se ke mně nepřibližuj." Udělala krok dozadu, ale Ruslan byl rychlejší. 

Chytil ji za ruku a hrubě si ji k sobě přitáhl. Jejich obličeje, se téměř dotýkali. Dívali si do očí a jejich dech se zrychloval. 

„Ale budeš, lásko. Věř mi, že se mnou ještě ráda zůstaneš o samotě." Cedil mezi zuby a držel zmítající se Claru v náručí. 

Cítil, jak ji srdce buší vzrušením a touhou. Touhou po jeho dotecích, které tak hrozně moc odmítá. 

„A ještě něco, miláčku." Zašeptal ji do ucha, „Vím, že to chceš. Že po mě toužíš, stejně jako já po tobě. Jen se mi bráníš, lásko. Ale mně neodoláš. To ti nedovolím!" 

Jemně přejel prstem po její tváři, pak se otočil a nechal udýchanou, naštvanou a vzrušenou Claru, stát na místě.