„Co si myslíš, že děláš, kruci?!" Zavrčel rozzlobeně alfa a zabodl své šedé oči do vylekané tváře jeho družky.

Měl sto chutí, si ji přehnout přes koleno. Představa, že by ji mohl ztratit, byla pro něj nesnesitelná.

 Už ho přestávalo bavit, chodit okolo ní po špičkách. Zvláště po tom, když viděl, k čemu to vlastně vede. 

„Já..." vykoktala vyděšeně. Ležela na zemi, a alfa si ji jednou tlapou přidržoval, takže se nemohla ani hnout. Vypadal najednou tak nebezpečně a nepřístupně.

 „Nevěděla jsem." Špitla a do očí se ji nahrnuly slzy. 

„Tak ty jsi nevěděla?" řekl skoro hrubě, „Ale já vím, lásko. Ode dneška, se nehneš sama z domu, ani na krok. Nehodlám se třást strachy pokaždé, když tě ztratím z dohledu. Uvědomuješ si vůbec, co se mohlo stát?! Kdybych se jen o vteřinu zpozdil?" Vrčel ji přímo do tváře. 

Nikdy ho takto rozzlobeného neviděla. Docela z něho měla strach, i když si uvědomovala, že má pravdu. 

„To..., to nemůžeš." Pokusila se zaprotestovat, ale jeho velká tlapa, ji ještě více přitiskla k zemi.

 „Nemůžu? Myslíš? Vážně máš pocit, že tě nedokážu přinutit?!" Cedil mezi zuby každé slovo, které vyslovil. 

„Tak to se pleteš. Dokážu tě přinutit. Třeba násilím, bude-li to možné. Ale ode dneška, mě budeš poslouchat na slovo. A za každé tvé neuposlechnutí, bude následovat trest, miláčku." 

Jeho oči plály jako dva uhlíky. A i když cítil, jak se pod jeho tlapami chvěje, nemohl si pomoci. Tak moc byl rozzlobený. Už nikdy nedopustí, aby se to ještě někdy opakovalo. Nikdy. I kdyby ho za to měla nenávidět. 

„Teď..., mi vylezeš na hřbet. Bez řečí..." Clara jen zatřásla hlavou k odporu a pokusila se vyprostit z jeho sevření. Věděla, že je to zbytečné, ale prostě si nedokázala pomoci. 

„Nepokoušej se mě rozzuřit ještě více, Claro! Víš, že nemáš jinou možnost. Jen to bude pro tebe horší!" Schválně vyslovoval každé slovo pomalu a nahlas.

Pomalinku uvolnil svou tlapu, a když viděl, že se trochu uklidnila a smířila ze situací, pokynul ji.

 „Na hřbet. A nepokoušej se mě pustit." Řekl tak drsně, jak to jenom dovedl.

 Zřejmě pochopila, že nemá valné naděje na útěk. Neochotně se vyškrábala na jeho záda a objala ho kolem krku. A když se dal do běhu, přitiskla svou hlavu do jeho hřívy.

 Byla tak hebká a příjemná. Nasála vzduch a vzdechla. Měla pocit, že to již někdy zažila. Že již někdy cítila, ten příjemný pocit jeho síly a bezpečí. Jen nevěděla kde. Hlavou ji znovu probleskla tupá bolest. 

Alfa samozřejmě cítil, všechno co se v ní děje. A byl pevně rozhodnut, dostát svému slovu. Již se s ní nebude mazlit.

 Ukáže ji, kdo je alfa. Ukáže ji, co bude následovat, za každý její neuvážený krok. Jeho nitro, jakoby se rozpoltilo na dvě strany. Jedna ji chtěla líbat a konejšit v náručí, ale ta druhá, by ji nejraději naplácala. 

A když bohužel nefunguje ta první, bude muset přijmout druhou možnost. Musí. I když se ji to určitě, nebude líbit. Ale ta představa, že by ji ztratil. Že by o ni přišel, byla nesnesitelná, a přinášela mu urputná muka.