Clara vyběhla ze dveří a rozeběhla se k lesu. 

Nevěděla, kam běží, jenom cítila, že musí pryč. Pralo se v ní tolik pocitů a emocí, a vůbec si s tím nevěděla rady.

Poslední měsíc, byl pro ni, jako noční můra. Měla pocit, jako kdyby se vzbudila v nějaké paralelní dimenzi. Vůbec tomu nerozuměla. 

Jediné světlo na konci tunelu, byl její syn. I když si nepamatovala nic z toho, co jí Ruslan říkal, někde v hloubi duše cítila, že je to pravda.

Damián si ji získal hned, co ho spatřila. Její srdce se rozbušilo vždy, když byla s ním. Pouto mezi nimi, bylo nesporné. 

A i když si nechtěla za žádnou cenu přiznat, že by mohl Ruslan být jeho otcem, nemohla to též popřít. Byl mu čím dál tím víc podobný. Vlastně byl jeho malá kopie. 

„Ale jak je to možné!" vykřikla, když doběhla až k lesu. 

Přeci by si musela něco pamatovat. Něco. Cokoliv. Skoro v šílené agonii, natáhla ruce dopředu, a ještě než dopadla na zem, se proměnila.

 Bílá vlčice vběhla mezi stromy a rozeběhla se lesem. Rychleji a rychleji. Nehodlala se zastavovat. Nemohla. Potřebovala ze sebe dostat všechny pochybnosti a nejistotu, která svírala její duši.

 Běžela lesem tak rychle, že nestačila vnímat okolí. Vůbec si nepřipouštěla jakékoliv nebezpečí, které mohlo pramenit, z její nezkušenosti.

 Hlavou ji probleskla vzpomínka na to, jak se před několika dny, poprvé přeměnila. Bylo to pro ni tak nové a zvláštní. Krásné a vzrušující. Ale zároveň tak děsivé a neuvěřitelné. 

Cítila nyní vše o mnoho mocněji, než před tím. A to ji vlastně děsilo, ze všeho nejvíce. Ta síla, která ji táhla k Ruslanovi. 

Jako kdyby ji nějaké neviditelné vnitřní pouto k němu přitahovalo tolik, že se v jeho přítomnosti přestávala ovládat.

Přestávala myslet a uvažovat, a jediné, co byla schopna v tu chvíli pociťovat, byla zvláštní přitažlivost. Přitažlivost tak silná, že si její tělo dělalo, co chtělo. Nemohla to ovlivnit. A přitom se tak snažila se tomu bránit. 

Její duše, ji velela necítit a nemilovat. Jako kdyby v hloubi duše měla zakořeněnu nevíru a nedůvěru k lásce a náklonnosti. Jako kdyby byla naprogramovaná nemilovat a necítit nic. Jen prázdnotu a pusto. 

A přes to. I přes to všechno, se její srdce rozbušilo jako o závod, kdykoliv byla s ním. Nevěděla si s tím rady. A ještě více, z toho byla zmatená a bezradná.

Běžela tak rychle a tak dlouho, že se pomalu začalo stmívat. Ani si toho nevšimla. A nevšimla si též, že se pomalu blíží ke srázu mohutného převisu. 

Její rychlost, ji zabránila v tom, jí zastavit. V posledním okamžiku, když se ve vší rychlosti, přiblížila až k okraji, si uvědomila, že je konec.

 Hlavou ji proběhla ještě vzpomínka na Damiána v Ruslanově náručí, a pak zavřela oči. 

A v poslední moment, než se přehoupla přes okraj, ji náraz mohutného těla srazil zpět. Odstředivá síla, je oba odhodila několik metrů dozadu. 

Jsem živá? Problesklo ji hlavou a celá se roztřásla. Najednou si uvědomila, co se mohlo stát, a z očí, se ji spustily slzy.

Ležela na zemi, už ve své lidské podobě, a dívala se do rozzlobených, šedých očí alfy.