Ruslan ležel na posteli a utrápeně zíral do stropu. 

Uběhl už skoro měsíc, Damiánovi byl rok, a on s Clarou nepostoupil dál, ani o milimetr. Clara vehementně odmítala připustit, jakýkoliv větší kontakt s ním.

 Vyhýbala se mu, jak jen to bylo možné. Dokonce odmítala přijmout fakt, že Damián, je jejich syn. Milovala ho, samozřejmě. Ale nepřipustila si vůbec, že by mohl vzejít z jakéhokoliv, jejich fyzického kontaktu. 

A k tomu všemu, se v ní ještě prali emoce, a síla jejich fátum, ji viditelně k němu tolik přitahovala. Tak moc, že se nedokázala v jeho přítomnosti ovládat natolik, aby to skryla. 

Všichni to cítili. Všichni to viděli. A všichni dělali všechno pro to, aby si alespoň maličko vzpomněla. Dokonce i Zenon. Ale to zřejmě hlavně proto, že se snažil oprostit od emocí, které cítil z jejich alfy. 

Clara se vedle něho zavrtěla a zavzdychala. Slyšel, jak se ji divoce rozbušilo srdce. Měl takovou chuť, se ji dotknout, až ho celé tělo bolelo.

 „Ruslane." Zavzdychala najednou, a znovu se pohnula. 

 „Vezmi si mě." Vydechla ještě jednou. 

Bylo mu skoro na zhroucení. Nebyl schopen vůbec myslet. Za normálních okolností, by samozřejmě hned poznal, jestli spí, ale nyní nebyl schopen racionálně uvažovat. 

Ještě jednou sebou zaházela a otřela se nohou o místa na jeho těle, která trpěla nejvíce. Začal už vážně přemýšlet o tom, že si bude muset nějak ublížit, aby alespoň na chvilku, obrátil pozornost svého těla někam jinam. 

Rovnou mě zabij, lásko, prolétlo mu hlavou. Neodvážil se ani pohnout. Bál se, že každý jeho pohyb po jejím těle, budou pro něj ještě větší muka.

 Cítil se jak největší zoufalec na světě. A když se pohnula ještě jednou, měl pocit, že se začíná dusit. Jeho plíce nemohli unést, ten nápor vzduchu. Dýchal jako o život.

 Věděl, že se jí o něm zdá. Ta voda v jezírku, napadlo ho. Je studená. Ledová. Přesně to, co potřebuji. 

Najednou uslyšel zakňourání, z vedlejšího pokoje. Vzápětí ještě jedno, o mnoho hlasitější. Opatrně si sundal její nohu z těla a vyklouzl z postele. Damián stál v postýlce a díval se na něj.

 „Maminka spí." Pohladil ho po hlavě a vzal ho do náručí.

 „Vím, že máš hlad, Damiáne. To tatínek také. Oba toužíme po tom, aby nám tvoje maminka dala, co potřebujeme." 

Jeho malá kopie se na něj zadívala, a vážně to vypadalo, jako by mu rozuměl. 

„Ty jsi na tom, ale o moc lépe, víš. Protože, až se maminka vzbudí, dostaneš, co potřebuješ. To tatínek..." na chvíli se odmlčel a zamrkal.

 Cítil, jak mu vlhnou oči. Damián natáhl ručku a dotkl se jeho úst. Ruslan se na něj usmál a jemně skousl. 

Hlasitý smích jeho syna, se rozlehl místností. Ještě jednou udělal to samé, ale to už se Damián zajíkal smíchem. 

Najednou se zarazil a natáhl ruce ke dveřím. Ruslan se otočil tím směrem, a setkal se s Clařiným pohledem. Stála ve dveřích a dívala se na ně. Slyšel, jak ji divoce buší srdce. Dokonce snad zaslechl, i bušit její tep ve spáncích. 

„Já..." vykoktala a na sucho polkla. Najednou nevěděla, kam s očima.

 Damián natahoval ručky a dožadoval se toho, aby si ho vzala. Ale ona se najednou nemohla ani hnout. 

Její srdce polilo tak nádherné horko, až se zalekla. S hrůzou si uvědomila, že se ji ten pohled líbí. Líbí se ji pohled, na oba dva.

 Ale hlavně na nahého Ruslana. Nedokázala odtrhnout oči, z jeho mužné hrudi, ve které se zdál její syn ještě drobnější. A z jeho těla. Nahého těla. 

Urputná bolest, projela znovu její hlavou.

 Vzpomněla si na sen, ve kterém si ji zrovna bral tak vášnivě, až se začervenala. Zamrkala, když si všimla, že to viděl. 

Udělala krok zpět a začala zhluboka dýchat. Nemůže se přeci při pouhém pohledu pomalu hroutit. Nemůže přeci nad sebou ztrácet kontrolu, kdykoliv ho uvidí nahého. 

Vyděšeně si zakryla ústa, ve snaze zakrýt svůj zrychlený dech, a vyběhla ze dveří.