„Co..., co to znamená?!" vyhrkla Clara, aniž by spustila oči z dítěte, v jeho náručí. To se zrovna zavrtělo, otevřelo oči a spustilo urputný křik.

 „To znamená..., že naše dítě má hlad, Claro. Měla bys ho nakojit." 

Clara vytřeštila oči a vyděšeně couvla.

 „Naše dítě? To bych snad o tom, musela něco vědět, ne?!" A náhle si vzpomněla na postýlku, v jejich ložnici.

„Děláš..., děláš si ze mě legraci?" koktala a pomalu před ním couvala. 

Ale vůbec se ji nezdálo, že by žertoval. Udělala ještě několik kroků, až narazila o pohovku v druhém rohu místnosti. Podrazilo ji to nohy, a ona se s vydechnutím posadila.

 Vyděšeně zírala na vřeštící dítě, ale ještě vyděšeněji, na jeho tvář.

Pomalu se k ní přibližoval, a ona už jen z toho pohledu, zapomínala uvažovat. Položil ji dítě do náručí a posadil se vedle ní. 

„Nakoj ho, Claro." Zavelel a usmál se na ní.

 Clara se vyděšeně podívala na dítě a pak na něj.

 „To..., to..." vykoktala.

 Chtěla mu říci, ať se jde vycpat. Ať si to dítě vezme, a dělá si legraci z někoho jiného. Ale když se zadívala do té maličké a roztomilé tvářičky, zkameněla. 

Srdce se ji rozbušilo. Nasála vzduch, vdechla vůni jeho vůni, a jako mámená, ho jemně pohladila po tváři. 

„Damián." Zašeptal Ruslan, a na obličeji se mu usadil zvláštní výraz.

 „Má hlad, Claro. Nakrm ho, prosím." Vydechl, skoro těsně u jejího ucha. 

Byl tak blízko, že slyšela tlukot jeho srdce. Automaticky přikývla a přivinula si Damiána do náručí.

Najednou si uvědomila, že se na ni dívá. Jeho nádherné šedé oči, ji propalovali pohledem, když si sáhla na knoflíček košile. 

„Já..., nedívej se." Vysoukala ze sebe, a cítila, že ji polila červeň. Jen se usmál a vztáhl ruku, k jejímu obličeji. 

„Proč?" řekl suše a prsty přejel po její tváři. Jeho dotek ji pálil a hřál, a jakoby dostala elektrický výboj. 

„Pro..., protože..." nebyla schopna, ze sebe vysoukat souvislou větu. Hlasitě polkla, a několikrát se zhluboka nadýchla. 

„Znám každičký centimetr tvého těla, Claro. Mám spočítané všechny pihy na tvé kůži."

 Smyslně přejížděl prsty po její líci, a když pohladil její rty, zhluboka vydechla. Celé se roztřásla a nemohla to zastavit. 

„I našeho syna, jsem si porodil sám. Myslíš snad, že je něco, co bych ještě neviděl?" Automaticky zatřásla hlavou k odporu. 

Co to říká? To nemůže být pravda. Zavřela oči a snažila se trochu uklidit. Ale jeho dotek, ji to nedovolil. Zhluboka oddychovala, ale nedokázala ho od sebe odstrčit. Prostě to nešlo. 

A náhle ucítila, lehký dotek na hrudi. Jemně, tak aby ji nevyplašil, ji rozepínal knoflíčky košile.

 Neodvážila se otevřít oči. Cítila jeho horký dech tak blízko, že ji celou spaloval. A když se jeho dlaň dotkla jejího prsu, z hrdla se ji vydral nechtěný sten. 

„Tak rád bych je zlíbal," slyšela jeho vzrušený hlas, „ale nyní..., nakrm našeho syna, lásko."