Clara se probudila a rozhlédla se kolem. Jak dlouho spala? V hlavě měla najednou úplně vymeteno. 

Chvíli jen tak ležela a snažila se upamatovat, co se vlastně stalo. Ale její mozek, jako by si vzal dovolenou. 

Nenaskočila ji jediná vzpomínka. Jediná emoce. Nic. Nevrle se rozhlédla kolem. A pak se zamračila, na prázdné místo, vedle sebe. 

No jasně. Její druh. Už jen při zvuku toho slova, se obsypala vyrážkou. Druh. Fátum. Proč zrovna on, musí být její fátum, když je tak hrozně nesnesitelný. 

Spustila nohy z postele, a její pohled zavadil o dětskou postýlku, v rohu místnosti. Udiveně povytáhla obočí, a pak se chytla za hlavu, když jí projela nesnesitelná, palčivá bolest.

 Zhluboka nasála vzduch. Okolní vůně, jakoby ji projely až do morku kostí. Nikdy nic takového nezažila. Ještě párkrát se zhluboka nadýchla a nevěřícně zatřásla hlavou. Měla pocit, že cítí, i co Abigail vaří v kuchyni. A co hůř, určitě cítí i vůni jeho těla, jakoby tu byl. A přitom, věděla, že je tu sama. Však slyší, i kapat vodu z kohoutku v koupelně.

„Co se to ksakru děje?!" vyhrkla vyděšeně a naházela na sebe nějaké oblečení. Jestli na ní chystá, zase nějakou léčku, tak to se tedy plete. Však stačí, že s ním musí sdílet jednu postel.

 Další tupá bolest, projela její hlavou, už jen při vzpomínce na něj. Její pohled, se znovu zaměřil na dětskou postýlku. Omámeně přejela její hranu prsty a nasála vzduch. Tu vůni, určitě zná. Co tu ale dělá? Za nic na světě, si nemohla vybavit nic, co by ji to připomnělo. 

Vyběhla ze dveří a zamířila si to rovnou do kuchyně s jídelnou. Musí ji vysvětlit, co to na ní zase hraje. Rozrazila dveře a vpadla do místnosti, jako velká voda. 

Byli tam všichni. A všichni se na ní dívaly, jako kdyby viděli přízrak. Nervózně si uhladila sukni a změřila se pohledem, jestli je vše v pořádku. Nechápala, proč si ji tak prohlížejí. 

„Já..." vyhrkla a pak spatřila Zenona, s Rosalií na klíně. 

„Zenone?! Co tu děláš?" nevěřícně zamrkala, a hned vzápětí se znovu chytla za hlavu. Zhluboka se nadýchla a vytřeštila oči. 

„Ty jsi její fátum?" nemohla tomu uvěřit. A najednou ji došlo, že to cítí. Zmateně si zakryla nos rukama a udělala krok vzad.

 „Já..., nechápu to. Něco tady není v pořádku. Já..., to cítím." Zašeptala a začala pomalu couvat.

 Najednou narazila na nějakou překážku. Její srdce se rozbušilo. Zhluboka se nadýchla a zavřela oči. Cítila to. Byl to on. 

Cítila sílu fátum, i jeho vůni. Nikdy ji necítila tak mocně, jako teď. Až se ji z toho podlomily kolena. Měla pocit, že snad cítí i emoce, které jím probíhají.

 Neopovážila se pohnout. Jakoby zkameněla, se několikrát zhluboka nadýchla a zavřela oči. Pak si vzpomněla, že mu chtěla vynadat. Že chtěla vědět, co to na ní zase hraje. A proč je kruci, u nich v pokoji, dětská postýlka.

 Odhodlaně se otočila a nasadila nasupený výraz. 

„Můžeš mi říci, proč je sakra..." zarazila se uprostřed věty a oči se ji rozšířily, v němém úžasu.

 Stál a jeho krásné šedé oči, se na ni dívaly. Už jen při pohledu na jeho rozepnutou košili a odhalenou hruď, hlasitě polkla. 

A když její oči sjeli ještě níže, z jejího hrdla se vydral zvláštní zvuk. Držel v náručí malý, spící uzlíček.