Ruslan otevřel dveře srubu a vstoupil dovnitř. Zhluboka se nadechl, nasál vzduch a napnul uši. Slyšel, její splašené bušící srdce a cítil její vůni. 

I když se tak urputně snažila se mu celý den vyhýbat, stejně věděl o každém jejím kroku. 

Když ji včera žádal o ruku, neodpověděla mu. Vlastně se stáhla, a požádala ho o čas. Požádala ho o to, aby na ni nespěchal. Aby počkal. 

A on ji jen pohladil po tváři, i když jeho srdce přetékalo láskou a obavami. Nechtěl na ni spěchat. Věděl, že je zmatená a její hormony, pracují na plno. Že se její mysl, musí nejprve vypořádat se vším, co se stalo. Doufal v to. Doufal, že mu neřekne ne.

 Vůbec si nedovedl představit, co by dělal. Však bez ní, nedokáže žít.

 Na moment zaváhal, když se zastavil před dveřmi koupelny. Jestli má. Může. A pak si uvědomil, že musí. Je alfa, a ona jeho družka. Je jeho. Je jeho fátum. Miluje ji, a cítil, že i ona jeho. 

Pomalu vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Clara ležela ve vaně, měla zavřené oči a smyslný výraz ve tváři. Usmívala se.

 Kopečky jejích ňader, dmoucích se pod návaly vzduchu, vykukovali z pod pěny na hladině, a on se přistihl, že z nich nemůže spustit oči. Hlavu měla mírně zakloněnou a pootevřenými ústy, hlasitě dýchala. Její srdce bilo tak šíleně, a čím dál rychleji, že se musel usmát. Poznal, co se stalo. Potichu přisedl k vaně a čekal. 

„Ruslane." Vydechla po chvíli a zasténala. Celá se roztřásla, a pak se její tělo úlevně uvolnilo.

 „Ano, lásko?" zašeptal a opřel se oběma rukama o hranu vany.

 Díval se teď zblízka, do její tváře. Clara otevřela oči, vykřikla, a kdyby ji nezachytily jeho paže, sklouzla by se pod hladinu. 

„Co..., co tady děláš?" prskala a sklouzla se níž, ve snaze se schovat pod obláčky pěny.

 „Dívám se na tebe." Usmál se na ni, ale ani se nepohnul. Nehodlal ji dát prostor proto, s ním vůbec diskutovat. 

„Jak..., jak jsi tu dlouho?" vykoktala a začervenala se.

 „Dost na to, abych věděl, že se ti o mně zase zdálo, miláčku," Cvrnkl ji do nosu, a pak se postavil.

 Pomalu si začínal rozepínat knoflíčky košile, aniž by z ní na moment, spustil zrak. Líbilo se mu, jak je nesvá a jak ho vystrašeně hltá pohledem. Jak nemůže spustit svůj zrak, z jeho hrudi. 

A když košili odhodil stranou, zalapala po dechu. Když sáhl na knoflík svých kalhot, několikrát se zhluboka nadýchla a automaticky se svezla ještě níže, pod hladinu. 

„Co..., co to děláš?" dostala ze sebe mezi nárazy vzduchu. 

„Svlékám se, miláčku." Mrkl na ni a povytáhl obočí. V žádném případě, ji nenechá vůbec pochybovat, myslet ani uvažovat. Věděl, že ji musí přinutit to cítit. 

Odhodil poslední kousek oděvu a zadíval se do jejích rozšířených očí. Na sucho polkla, když její zrak sklouzl k jeho mužství.

 Stál před ní nahý a plně připravený, se s ní milovat. Pootevřela ústa, ve snaze něco říci, ale z jejího hrdla, se vydral jen neidentifikovatelný zvuk.

 „Co..., co chceš dělat?" Vyšla z ní nesmyslná otázka, aniž by dokázala uhnout pohledem. Už nedokázala bojovat, sama se sebou. Poznal to. Znaveně opřela hlavu o vanu a zavřela oči.

 „Co chci dělat, Claro?" Naklonil hlavu na stranu a přistoupil blíže. Vzal ji za bradu a přinutil ji, otevřít oči.

 „Co myslíš, když na tebe tvůj alfa, takto reaguje?"