Ruslan se podíval na malou krabičku, v jeho ruce. Chystal se svoji družku, požádat o ruku. Jen čekal, na nejpříhodnější okamžik. 

Bylo tomu pár hodin, kdy odešel doktor Walter, a potvrdil mu tak to, co už vlastně věděl dávno. Clara čekala, jeho dítě. 

Jenom byla ze všeho, trochu zmatená a rozrušená. Trvalo mu několik dní, než ji přesvědčil k tomu, se nechat vyšetřit. A teprve když ji to potvrdil, si to dokázala připustit. 

„Já..., Ruslane, já..." vykoktala, když osaměli. V očích měla slzy a vypadala skoro provinile, když se na něj podívala. 

„Doktor říkal že..., že..." polkla slzy, které se jí po tváři skutálely, až ke rtu a zamrkala.

 „Co pak, miláčku?" usmál se na ní a pohladil ji po tváři. Měl takovou chuť, ji obejmout a políbit, ale čekal, až mu to řekne sama.

 Chtěl to od ní slyšet. Stále se tomu vyhýbala a nechtěla s ním o tom mluvit, ani si to připustit. Ale nyní, už neměla pochyb. Musela si přiznat na plno, že je těhotná. 

„Řekni mi to." Podíval se ji do očí, a nadzvedl ji prstem bradu. 

„Jsi moje družka, Claro. Nemusíš se přede mnou stydět. Nemusíš se přede mnou schovávat. Ani si nepřeji, abys přede mnou, něco tajila." 

Jen se začervenala a nahlas polkla. Ruslanův prst, ji nedovolil sklopit hlavu. 

„Já jsem..., jsem těhotná, Ruslane." Zamrkala a podívala se na něj tak proviněně, že se musel usmát. Ona si snad ani neuvědomovala, jak moc byl šťastný. 

„Chceš říci, že čekáš moje dítě, lásko?" usmál se na ni, „uvědomuješ si vůbec, jak moc, jsem za to šťasten? A jak moc tě miluji?" 

Jemně přejel prsty po jejím spodním rtu a snažil se na sobě nedat znát, své vzrušení. 

Stačil jeden jediný dotek. Jediné vdechnutí její vůně a byl ztracen. Nikdy ji nedokáže odolat. Věděl to. Byl na věky odsouzen k tomu, aby v její přítomnosti naprosto pozbýval svou sebevládu a kontrolu. 

„Miluji tě, Claro. Vždycky jsem tě miloval, a vždycky budu. A chtěl bych..., chtěl bych ti něco dát."

 Sklonil se k jejím ústům a něžně ji políbil. Nebránila se, a to mu dodalo odvahy. Poodstoupil krok dozadu a zadíval se do její tváře. 

Několikrát se zhluboka nadýchl a pak pomalu, poklekl na jedno koleno. Jeho nádherné, šedé oči, se zabodli do těch jejích, a pak otevřel malou krabičku.

 „Jediné co si přeji je to, abys byla šťastná, Claro. Miluji tě, více, jak svůj život. Protože bez tebe, by neměl ceny, ani významu. Jsi mé bytí. Má existence i moje smrt." 

Na chvíli se odmlčel a zaposlouchal se do jejího bušícího srdce. Její doširoka otevřené oči, se na něj dívaly, a skoro lapala po dechu, ve snaze se dlouze nadechnout. 

„Vezmi si mě, Claro." Vydechl a navlékl ji zlatý prsten s bílou perlou, na prst.

 „Mé srdce a mou duši, již jsem ti dal dávno. Teď tě prosím o to, abys mi i ty, dala to své."