První paprsky slunce, pomalu vykoukly nad obzor, když Clara otevřela oči. 

Podívala se vedle sebe a pohladila spícího Ruslana po tváři. Její srdce, se už při tom jediném dotyku rozbušilo.

 Bylo to už skoro týden, co se vrátil. Byl zraněný a vysílený. Ale byl živ. 

 Vzpomněla si na chvíle strachu a beznaděje, když byl pryč. Nikdy neměla tak hrozný strach. Vůbec si nedokázala představit, že by o něj mohla přijít. Zemřela by bez něj. Teď už si byla jistá. Miluje ho. 

Potichu, tak aby ho nevzbudila, se vplížila do koupelny. Potřebovala hodně dlouhou koupel. 

Už několik dní, ji vůbec nebylo dobře. Vlastně to přikládala tomu, jak velký měla o něj strach. Ale nyní přeci, už je vše v pořádku.

 Zamyšleně se ponořila do vody a zavřela oči. Přeci, už její strach pominul. Přeci se nemá čeho bát. Ruslan leží v jejich posteli a mělo by se ji ulevit. Nebo ne? 

Nikdy takový zvláštní pocit nevolnosti nezažila. Zamyšleně si přejížděla mýdlem po těle, a pak se najednou zarazila. Její zrak, sklouzl ke skříňce, z jejími hygienickými potřebami.

 Najednou se ji rozbušilo srdce. Jak dlouho, už je nepotřebovala? Přejela si rukou po břiše a z jejího hrdla, se vydral přidušený skřek. 

Její břicho, už nebylo ploché, ale trochu zaoblené. Srdce ji začalo bít jak zběsilé a měla pocit, že se ji nedostává dostatek vzduchu. 

Vyděšeně vyskočila z vany, zabalila se do osušky, vběhla do pokoje a běžela k hlavním dveřím. Vlastně ani nevěděla kam, jen chtěla pryč.

 „Co se stalo, Claro?" zastavil ji Ruslanův hlas. Věděla, že je za ní.

 Srdce ji mlátilo jak zběsilé, a to nemohl přeslechnout, i kdyby chtěl. Hlasitě polkla, a pak se na něj otočila. 

„Já..., totiž..." najednou nevěděla, co má říci. Ruslan ji prstem nadzdvihl bradu a donutil ji, se mu podívat do tváře. 

„Nechceš mi říci, co se stalo, lásko?" Očima zakroužil v její tváři. Slyšel její srdce a vyplašený dech, už v koupelně. 

„Já..., Ruslane..., já..." do očí, se ji nahrnuly slzy. Nervózně přešlápla z nohy na nohu a sklopila zrak. 

„Nejsem si jistá, ale..." Odmlčela se a několikrát se zhluboka nadýchla.

 „Ale?" Ruslan nadzdvihl obočí, „víš přeci, že není nic, co bys mi nemohla říci, Claro?" Zašeptal, ale nebyla to otázka.

Jeho krásné šedé oči, se zabodli do těch jejích, až se ji z toho podlomila kolena.

 „Já..., už dlouho..., už dlouho jsem to nedostala, Ruslane, a myslím..." vypadlo z ní a začervenala se. 

Bylo ji najednou tak trapně, a vlastně ani nevěděla proč. Jen se usmál, a pohladil ji po tváři.

 „Myslíš, že to nevím? Zapomněla si, kdo jsem?" Nedovolil ji, odvrátit zrak, ani na vteřinu.

 Stále ji držel, a díval se jí zpříma do očí. Byl tak blízko, že cítil její horký dech, na tváři. 

„Vím přesně, kdy máš svoji periodu, Claro. A už dlouho čekám na to, že mi to řekneš." Láskyplně ji pohladil po vlasech, a čekal, až se trochu uklidní. 

„Ty..., ty to víš?" vykoktala, „ale..., ale jak..., jak je to možné?" Dostala ze sebe. 

Byla najednou tak zmatená a rozrušená. Vlastně si ani neuvědomovala, co říká.

 „Jak? Zapomněla si na to, že jsme se spolu milovali? Že ses se mnou milovala, v mé vlčí podobě?" Setřel slzu, která se ji kutálela po tváři a pak se sklonil k jejím ústům. 

Něžně a opatrně, ji políbil. Tak, aby ji nevyplašil. Cítil její rozpaky i její rozrušení. Cítil všechno, co se v ní dělo. 

Neměla strach, jen byla zmatená a vystrašená z nepoznaného. Překvapilo ji to a rozrušilo.  Ale on, už to věděl dávno.