Venku se pomalu rozednívalo. Ruslan si přitáhl Claru těsněji k sobě a obličej zabořil do jejích vlasů. 

Spala. Ležela na jeho hrudi, objímala ho a jednu nohu měla přehozenou, přes jeho boky. Nikdy se necítil tak šťasten. 

Jeho družka, ho konečně přijmula, jako svého druha. Milovala se s ním, i v jeho vlčí podobě. Jeho vlčí instinkty, které ho nutily se pářit a zasévat své sémě, byly uspokojeny. Zasel své sémě vlka, do jejího lůna. 

Najednou z dáli uslyšel zvláštní zvuk. Jeho vlčí sluch, zaslechl něco, co ho varovalo. Opatrně se vysoukal z pod jejího těla, přistoupil k oknu a zavětřil. 

Ano, věděl to. Temné zavytí, neuniklo jeho sluchu, a bylo předzvěstí, něčeho zlého. Druhé mu odpovědělo, a on v nich slyšel varovný vzkaz. Poznal je. Byl to Said a Karl. 

Ti dva, se mu vlastně nelíbily nikdy. Vždy se divil, že je Zenon, přijmul do své smečky. Byli to dva bojovníci. Samotáři a zabijáci a byli hodně nebezpeční. A vypadalo to, že už je Zenon nedokázal ukočírovat. 

Přišli si pro něj. Přišly si pro svou odplatu. A nechtěli nic jiného, než jeho smrt. Ustaraně se podíval, na svou spící družku. Musí ji ochránit. Musí je odlákat, co nejdále od ní. Věděl, že budou následovat jeho stopu. Nechtěli ji, chtěli jeho. 

Sedl si k ní na postel a pohladil ji po tváři. Tak moc ji miluje. Víc než svůj život. A ti dva se nebezpečně rychle, blížily jejich směrem. Neměl už moc času. 

„Miluji tě, Claro." Zašeptal, když otevřela oči a podívala se na něj. Z výrazu jeho tváře, poznala, že se něco děje. 

„Nechci, aby ses bála, miláčku," pohladil ji po tváři, „nic se ti nestane. O to se postarám. Said a Karl, se sem blíží, a já, musím odlákat jejich stopu. Musím je dostat, pryč." 

Jemně ji políbil a pak vykročil ke dveřím. Ve dveřích se ještě otočil a zakroužil v její tváři. Byla vyděšená k smrti.

 „Miluji tě, Ruslane." Vykřikla Clara najednou, a vrhla se k němu. Obava a strach o jeho život, ji konečně otevřel oči. Konečně si uvědomila něco, co věděla už dávno. Miluje ho. Miluje ho tolik, že se to nedalo ani vypovědět.

„Ani nevíš, jak jsem šťastný." Políbil ji, a ona ucítila slanou příchuť, na jeho rtech.

 Temné zavytí, kterému další odpovědělo, se neúprosně blížilo.

Ruslan vyběhl ze dveří a ještě mezi stromy, už ve své vlčí podobě, se otočil na svou družku. Zvrátil hlavu a zhluboka zavyl do noci.

 Dal tak svým nepřátelům, jasnou odpověď. Přijmul jejich boj.

 Vyrazil svou rychlostí, a ještě o několik kilometrů dál, zavyl ještě jednou. Chtěl dát svým bratrům a sestře vědět, že se mají postarat o jeho družku. Pak už na nic nečekal. Vyrazil tak rychle, a co nejdál od ní. 

Hrozivé vytí, se ozývalo ze všech stran a stále se blížilo. Nebyli ale sami. Čtveřice pronásledovatelů, mu byla v patách. 

Věděl moc dobře, že není vyhnutí. Věděl, že se musí utkat. A také věděl, že buď zemře on, nebo oni.