„Je v pořádku, Ruslane." Obrátila se konejšivě Rosalie na bratra. Už dobrou hodinu, pochodoval nervózně před domem a čekal, až se doktor objeví ve dveřích.

 I přes Clařin výslovný nesouhlas, nechal přivézt doktora, aby zkontroloval, její zdravotní stav. Chtěl si být jistý, že se ji nic nestalo. 

Ještě teď, cítil ten obrovský strach a tak neskutečnou beznaděj, když uviděl její převrácené auto. Ještě nikdy, se tak o nikoho nebál, jako o ní. 

Zoufale si při té vzpomínce, prohrábl vlasy rukou. Vůbec si nedovedl představit, že by o ni mohl přijít. Ne teď, když ji konečně našel. Tak dlouho na ni čekal. 

Dlouhých patnáct let, cítil stále tu vůni, kterou vydávalo její tělo. Vzpomněl si, jak se mu najednou obrátil vzhůru nohama celý svět, když ji včera ucítil. Byl několik kilometrů daleko, když zastavila na odpočívadle, a on hned věděl, že se vrátila. 

Omámeně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Její vůně, v něm vyvolávala, neskutečné pocity vzrušení a touhy. Už před patnácti lety věděl, že ona je ta pravá, a jemu souzená. Ale vůně dnešní a dospělé Clary, předčila všechno, v co kdy doufal, a o čem snil. 

„Ehm, ehm..." ode dveří se ozvalo zakašlání a vyrušilo tak Ruslana z jeho úvah. Ve dveřích stál doktor a díval se na něj. Byl to starý přítel jejich rodiny a jeden z mála obyčejných lidí, který o nich věděl vše.

 „Skončil jsem, Ruslane," podíval se na něj a přistoupil blíže, „je v pořádku. Myslím, že se nestalo nic, co by mohlo mít, nějaký špatný následek. Pár škrábanců..., nic víc. Ale měla by odpočívat. Alespoň pár dní. Mimochodem..." lišácky zamrkal a pak si znovu odkašlal, „je panna, alfo." Usmál se na něj a poplácal ho po rameni. 

On jediný znal tajemství, které obestíralo tuto rodinu a rodinu jeho dávno, mrtvého přítele, Hektora Blacka. 

Ruslan jen němě přikývl a oddechl si. Bylo jen málo lidí, kteří si k němu mohli dovolit, takovouto důvěrnost. A musel přiznat, že doktor Walter, byl jeden z nich.

 „Tak jak říkám..." řekl ještě a otočil se k odchodu, „ pár dní si poleží, a bude to dobré." 

 Ruslan měl najednou pocit, jakoby mu spadl ze srdce obrovský kámen. Vběhl do domu a opatrně vstoupil do dveří. 

Vypadalo to, že spí. Ani se nepohnula. Jen její hruď, se mírně nadouvala, pod náporem vzduchu. Přistoupil blíž a zadíval se do její spící tváře.

 Byl rozhodnut, ji třeba násilím přinutit k tomu, co říkal doktor. Několik dní, se od sud nehne, i kdyby ji tu měl přivázat řetězy.

 Strach o tuto dívku a její bezpečí, bylo pro něj to nejdůležitější. Najednou uslyšel, jak se její srdce rozbušilo, a spatřil, jak si ho její do široka otevřené oči, prohlížejí.

 „Děkuji," Vykoktala a její tvář, polila červeň, „vůbec mě neznáš, a přesto, se o mě tak staráš, já..." odmlčela se a sklopila zrak. 

Tak moc se mu líbili její rozpaky a její stud. Měl chuť, ji popadnout do náručí a zlíbat její tvář. Zlíbat ji celou, od hlavy až k patě. Rychle zahnal, ony hříšné myšlenky, a pohladil ji po tváři.

 „Znám tě už tak dlouho, Claro. A tak dlouho..., na tebe čekám."