Clara se ani nepohnula. Zachumlala se do deky a zavřela oči. Jeho přítomnost, ji celou rozechvívala. 

„Proč ne, Claro?" uslyšela znovu, ale tak moc, se tomu bránila. Té touze, otočit se a padnout mu, do náručí. Proč ne? Znělo ji v hlavě. Proč ne, když sama cítí, že po tom touží více, než dokáže snést. Nedokázala si sama odpovědět, na tu otázku, ale jako by ji něco bránilo, udělat to. 

„Já..., já..." vykoktala, ale to bylo vše, na co se zmohla. Její oči se zalily slzami a hlasitě polkla.

 „Miluji tě, Claro. Nikdy bych ti neublížil a nikdy neudělám nic, co bys sama nechtěla." V jeho hlase slyšela takovou bolest a smutek, až se jí sevřelo srdce.

Ale její tělo, jakoby vzdorovalo jejímu rozumu. Nemohla se ani hnout. Otočit se. A když otevřela ústa, nevyšla z nich jediná hláska. 

„Chci, abys věděla, že tvé sny, nejsou jen pouhá iluze. Není to jen pouhý výplod fantazie, Claro." Na moment se odmlčel, a jí se ještě více rozbušilo srdce. Ale otočit, se nedokázala. 

„ Tvé tělo, si pamatuje na vše. Na to, jak jsme se milovali. Na to, jak si mi dala svoje panenství. Na to, jak jsem tě držel v náručí, a ty jsi sténala, pod mými dotyky." Poslední slova, slyšela už, jakoby z dáli.

 Jakoby se vzdaloval. V jeho slovech, byla taková bolest, až ji sama cítila. Najednou pociťovala i žal, který prožíval.

 Zatřásla hlavou k odporu, ve snaze zahnat všechny chmurné myšlenky, ale nedařilo se jí to. Její srdce, se rázem zastavilo, když si uvědomila, že odchází. Zalapala po dechu, ale stále nedokázala ze sebe vyloudit jediné slovo.

 Ale nemůže mu to dovolit. Nechce, aby odešel. Byla tak ráda, v jeho přítomnosti. Byla šťastná, když byl s ní. 

„Ne..., neodcházej, prosím." Vykřikla a konečně se otočila. Zastavil se, a zadíval se ji do tváře. Čekal. Doufal, a tak zoufale si přál, aby si konečně přiznala, co cítí.

 „Prosím, já..., nechci abys, odešel." Zašeptala a svěsila ramena. 

Ruslan si jen povzdech a přistoupil k ní. Jedním prstem, ji nadzvedl bradu a donutil ji, se mu podívat do očí. 

„Vidím tebe. Slyším tebe. Slyším tvůj dech. Tvé srdce, divoce tlouci. Slyším i tvou krev, se vařit v žilách. Cítím tvou vůni. Vůni tvého těla. Vnímám tvou bolest i tvou radost. Vnímám tvou touhu a tvůj chtíč. Vnímám všechno, co cítíš. Vnímám tvé sny, tvá přání. Tvůj zármutek i uspokojení. Vnímám tvou vášeň, lásku i odmítání. Vnímám tě celou, Claro." 

Jemně setřel slzu z její tváře a zakroužil v jejích očích. Čekal, až se sama projeví. Slyšel její srdce a cítil všechno, co se v ní děje, ale věděl, že tentokrát, ji to nesmí ulehčit. 

„Co chceš, Claro?" řekl po chvíli a poodstoupil krok dozadu. Slyšel, jak se ji znovu, divoce srdce rozbušilo strachy, že odejde. Bolestivě se podíval do její tváře a ztěžka vydechl. 

„Nevím už, jak ti říci a dokázat, že tě miluji. Musíš to cítit. A v tom..., ti já nepomohu." Zašeptal a otočil se k odchodu.