„To je nádhera." Křičela Clara a úplně cítila vítr ve vlasech. 

Chytla se ho rukama pod krkem a hlavu položila na jeho huňatý krk. Co chvíli vypískla a zavřela oči. Bylo to nádherné. Nikdy se necítila, tak svobodná, jako teď. Tak volná.

 Pohyboval se tak rychle, že nestačila vnímat okolí. Závodil, s větrem o závod. Byl jak vítr, a ona byla najednou, tak moc šťastná. 

Běžel hlubokým lesem, stále víš a víš. Držela se ho jako klíště a uvědomila si, že se vlastně vůbec nebojí. Ačkoliv by měla. Určitě. Ale tušila, že s ním, se nemusí bát ničeho. 

Jak si vůbec může myslet, že by se ho mohla bát. Jak ho něco takového, mohlo vůbec napadnout? Vždyť je tak krásný a silný. Tak citlivý a pozorný. 

Stromy se okolo míhaly tak rychle, že zavřela oči a zabořila obličej do jeho krku. Studený vzduch, příjemně ovíval její tělo a ona se přistihla, že pláče. Ani nevěděla proč. Bylo to tak příjemné a uklidňující. Jako by se její tělo, oprostilo od všech pozemských bolestí a žalu, a zbyla jen čirá a opravdová blaženost.

„Nepouštěj se." Uslyšela jeho hlas a pak vykřikla, když jedním skokem, překonal hlubokou propast. Chytla se ho ještě pevněji.

 Stoupal stále vzhůru a ani na moment, se nezastavil. Ani nevěděla, jak dlouho běží, přestala vnímat čas. A vlastně si přála, aby to nikdy neskončilo. 

„Jsme na místě." Řekl, když se zastavil, ale Clara, jakoby neslyšela. Nechtěla ho opustit. Chtěla takto ležet na vždy.

 „Claro." Řekl potichu a čekal. Cítil, jak jemně přejela tváří, po jeho krku. Slyšel její srdce. A slyšel, její tichý pláč, ačkoliv se to tak, snažila zakrýt. Tušil, že nyní, není třeba slov. Stál bez hnutí, a teprve když se pohnula a pomalu se svezla z jeho zad, se proměnil. 

Jedním prstem, setřel slzu z její tváře a pak se na ní dlouze podíval. Neuhnula pohledem.

„Rád bych, ti něco ukázal, jestli mi to dovolíš." Řekl, a zakroužil očima v jejím obličeji. 

Jen se na něj dívala, a on, z jejích očí, vyčetl souhlas k čemukoliv. Jemně ji pohladil po tváři, a pak si ji otočil zády k sobě. 

„Zavři oči, Claro." Zašeptal a pak ses ní začal pomalu, kousíček po kousíčku, pohybovat vpřed.

 „Věříš mi?" vydechl. Pociťovala, jak ji studený vítr ovívá tváře a srdce ji začalo mlátit do hrudi, jako splašené. 

„Věřím." Vykřikla a byla to pravda. Věřila mu. 

„Tak otevři oči, Claro." Zhluboka se nadechla, a plnou silou, si uvědomila, to jediné a správné. Vždy, mu bude věřit a důvěřovat. Nikdy by nedovolil, aby se ji něco stalo.

 „Pane, bože!" vykřikla, když otevřela oči. Stála úplně na vrcholu skály, vysoko, nad mraky. Dole pod ní, se převalovaly běloučké obláčky, jako beránci. Nikdy nic takového neviděla. Cítila se jako pták. Volná a lehká. Měla pocit, že stačí natáhnout ruku a dotkne se mraků dlaní. Že stačí udělat krok a vykoupe se, v jeho peřinách.

 „To...., je nádhera, Ruslane." Vydechla a začala se bláznivě smát. Přitom stačilo tak málo. Jen milimetr. Jen jeden špatný pohyb a spadla by dolů. 

Ale k jejímu překvapení, věděla, že se to nemůže stát. Nikdy. Tak moc, mu věřila. Jeho paže ji drželi a svírali pevně. Věděla to. Když ji pak po několika minutách, přitáhl k sobě a zadíval se ji do očí, rozklepali se ji kolena. Byla slabá, jako dítě. 

„Děkuji ti," zašeptala, když ji vzal do náručí, a po jeho tváři přelétl úsměv. 

„ Ne..., to já děkuji tobě. Že mi věříš."