Clara se probudila a rozespale, se rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho a klid. Vedle ní, na Ruslanově místě, bylo prázdno. 

V první chvíli, ji zasáhla panika, ale najednou, jakoby si uvědomila, že se bát nemusí. Nikdy by ji tady nenechal samotnou. Věděla to, a byla z toho stále zmatenější. 

Posledních několik dní, bylo pro ni, vůbec hodně překvapujících. Všechna nenávist a zloba, kterou cítila před tím, jako by ji opustila. Vlastně tomu sama nerozuměla. Proč ji byl tak hrozně protivný a nesnesitelný? 

Však, je tak milý a pozorný. Tak moc, se o ni stará, aby ji nic nechybělo a aby nestrádala, až se sama styděla. 

Byli tu tři dny, a on ji každé ráno, budil snídaní z vajec a šunky. Nasála vůni a podívala se na stůl, Ano, i teď, ležela na stole konvice s čerstvou kávou. 

Cítila, jak se ji srdce rozbušilo, už jen při vzpomínce na něj. Ale kde je? Unaveně se vysoukala z postele a přistoupila k oknu. 

Venku už se pomalu rozednívalo. Byl čas, kdy se noc, hádala s ránem, nad svou nadvládou.

 Přetáhla si deku přes ramena a vyšla ze dveří. Z hluboka nasála ranní vzduch do plic a vydechla. Tak krásně tady bylo. Nemohla uvěřit, že se cítí tak moc šťastná, zrovna tady, uprostřed pustiny.

 Pak ho spatřila. Seděl na kraji strže a díval se do dáli. Znovu se ji rozbušilo srdce, jako zběsilé. Na moment zaváhala, ale pak vykročila jeho směrem. 

„Tenhle pohled miluji." Řekl tiše, když se zastavila, za jeho zády, aniž by se otočil.

 „Snad tisíckrát, jsem tady spatřil východ slunce. A tisíckrát si přál, abys ho viděla se mnou." Zašeptal, ale stále se ani nepohnul. 

Připadal ji najednou tak smutný a sám. Měla chuť, vztáhnout svoji ruku a dotknout se ho. I její dech, ji zradil. Najednou měla pocit, že se nemůže pořádně nadechnout. Nerozuměla tomu, co říká. Ale bylo to krásné. 

„Já?" nervózně přešlápla z nohy na nohu. Nerozuměla jemu. Nerozuměla sobě. A už vůbec, nerozuměla tomu, co cítí.

 „Už dlouho, tě miluji, Claro. A dlouhých patnáct let, jsem na tebe čekal. A tady..., měl jsem zde pocit, že jsem k tobě blíž." Řekl smutně, jakoby pro sebe.

 Náhle, za vrcholky hor, jakoby se pomalu začala rozsvěcet obloha. Pomalu, pomaličku, první paprsky slunce, vykukovali nad horami a nádherná oranžovo červená záře, rozsvítila celé údolí pod nimi. Nikdy nic krásnějšího neviděla. Bylo úchvatné a osvobozující.

 A Clara ucítila, jak se ji slzy derou do očí. Stále ještě, se na ní ani nepodíval, ale všimla si, že i jeho tvář, se leskne slzami. 

„Ruslane." zašeptala a vztáhla k němu svou ruku. Byla tak zmožena okamžikem, že toužila po jediném. Aby ji obejmul. 

Zadíval se ji do očí, a když v nich spatřil slzy a její ruce, se k němu natáhly, pomalu se postavil a obejmul ji. 

„Nechci, abys plakala," zašeptal ji do vlasů, „rve mi to srdce." 

Ale Clara, jakoby ho ani neslyšela. Položila hlavu na jeho hruď a zavřela oči. Celé její tělo se uvolnilo, a jako by z ní spadla všechna tíseň, která ji doposud tížila. 

„Proč..., proč, jsi takový, vždyť..." zavzlykala a s uzarděním, se podívala do jeho očí. 

„Jaký?" usmál se a něžně ji pohladil po tváři. Ale moc dobře ji rozuměl. Slyšel, její srdce a cítil, jak divoce bije, proti tomu jeho. A zadoufal, že snad.

 „Něco ti ukáži. Jestli se mě nebojíš." Zakroužil v její tváři. 

A když jen němě přikývla, tak poodstoupil krok dozadu. Natáhl ruce, a ještě než dopadl na zem, se proměnil ve velikého šedivého vlka. 

Byl krásný. Veliký a majestátní. Přenádherný. A zvláštní pocit, přejel celým jejím tělem.

 „Pořádně se mě chytni, Claro. A za žádnou cenu, se mě nepouštěj." Pronesl a maličko se sklonil.

 Clara se jen několikrát zhluboka nadýchla a pak si uvědomila, že je to pravda. Nebojí se ho. Vůbec z něho nemá strach. Naopak.