„Bože, Claro." Zasténal Ruslan, když se za její podpory, dostaly až k vodopádu. Sám už ani nevěděl, jestli je to touhou, nebo bolestí. Celé tělo ho pálilo a stále se cítil tak slabí, ale Clařina péče a starostlivost, to jak se o něj bála a nevědomky se ho neustále dotýkala, mu působila ještě větší muka. 

Byla černo černá tma, jen měsíc osvětloval hladinu a dopadající krůpěje z vodopádu, vytvářely pod jeho paprsky, na hladině nádhernou podívanou.

 Clara se co chvíli, bázlivě ohlédla kolem. A když se zdáli, ozvalo zahoukání sovy, ustrašeně, se na něj podívala.

 Automaticky, se začala svlékat, a neustále se při tom rozhlížela kolem.

 Ruslanovi se zastavil dech, když si stáhla své tenisky. Srdce mu pomalu vyskočilo z hrudi, když si stáhla přes hlavu své tílko. A když si stáhla i ten poslední kousek oblečení, své kratičké šortky, měl pocit, že omdlí. 

Celé tělo, mu polilo horko a neubránil se tichému zasténání. Teprve teď, sebou Clara trhla. Jakoby si teprve uvědomila, kde je. 

Ale její strach o něj, převládl před jejím studem. Asi si teprve uvědomila, že je nahá, a že se na ni dívá. A že se díval. Nemohl si pomoci. Pomalu s otevřenou pusou, sledoval ten obraz, a jeho tělo, znovu ovládla touha po ní. 

„Ruslane..., je ti dobře?" přiskočila k němu. 

Jen zatřásl hlavou, ale z hrdla nedokázal dostat jedinou hlásku. Jestli se nestane něco, jestli se nestane zázrak, tak brzy zešílím, znělo mu hlavě a znovu zasténal. 

„Musíš, se z toho dostat." Vzlykala Clara a zoufale se snažila, sundat jeho košili. 

Rozepínala knoflíčky, jeho košile, a čím více z hluboka dýchal, čím více se třásl, tím Clara zoufaleji, stahovala košili z jeho těla.

 Myslela si, že je to bolestí, ale on se třásl touhou. Touhou po ni. Však před ním stála nahá a svlékala ho. Bože, tohle nemůže vydržet nikdo, rozeznělo se v jeho mysli a zavřel oči. 

Z jeho hrdla vyšel další sten a Clara se vyděšeně vrhla na jeho kalhoty. Už to nemohl zastavit. Nemohl. Celí se třásl, srdce mu divoce bušilo a sotva popadal dech. A když rozepínala zip, na jeho kalhotách, dýchal tak zhluboka, že měl pocit, že se to musí rozléhat, široko, daleko. 

Musela to cítit. Musela. Ale Clara si strachy o něj, vůbec neuvědomovala, že se třese touhou. Myslela si, že více a více trpí, a stále zoufaleji, se ho snažila zbavit oblečení. 

„Já..., já už..., nemůžu." Vykoktal mezi výdechy a chytil ji za ruce. 

Musí něco udělat, nebo se zblázní. Zešílí. Povalí ji na zem a pomiluje ji, tady a teď. 

Vyděšeně se na něj podívala, když ji zoufale odstrčil od sebe. 

Zuřivě ze sebe strhal svůj šat a vrhl se do vody. Studená voda, mu udělá dobře, zadoufal a ponořil se celí pod hladinu. Když se vynořil, Clara už byla u něj a podávala mu mýdlo. 

„Je..., je ti dobře, Ruslane?" 

Jen si povzdechl. Na nic víc, se ani nezmohl. Vždyť, stačilo tak málo, a byl by si ji vzal. Tak moc, po ní toužil. On i jeho vlk. Tak moc, že se bál toho, že to neustojí. 

Však ona ani netuší, jak moc ho ovládá jeho vlk. Jak mocná je jeho touha, v době páření. Tisíckrát se násobí jeho žádostivost. Jeho chtíč a vášeň. Její vůni, cítil stokrát více a ještě mocněji, po ní toužil.