Vůbec jsem se k tomu neměl nechat přemluvit, prolétlo Ruslanovi hlavou. Vážně, s tím měl Rosalii a Wiky, poslat do háje. 

 Věděl, že když je žádal o pomoc, tak si to hlavně Edvard, bude chtít užít. Už jen proto, aby se mu dostalo satisfakce za to, jak zkoušel on jeho.

 Musel se usmát. Vymysleli skvělí plán. Chtěli, aby Clara, musela Ruslanovi čelit sama. Aby byli sami, někde hodně daleko od lidí a od civilizace a musela si tudíž přiznat, že ho potřebuje. 

Věřily, že už moc nezbývá k tomu, aby si přiznala, že k němu něco cítí. Jen ji chtěli trochu popostrčit. Tady se nebude moci schovat, nebo utéct. A on, nebude mít alespoň nutkání, utrhnout, nějakému chlápkovi hlavu. 

Byli vysoko v horách, v malebném, dřevěném srubu, schovaném v hlubokých lesích. Nebyla tu elektřina, ani koupelna, jen vzadu za srubem jezírko, s padající vodou ze skály za ním. 

 Vzpomněl si, jak zde trávíval hodně času, ještě když truchlil po své lásce. Na celé měsíce, se uchýlil do zdejších lesů, aby alespoň trochu zapomněl. 

 Pokusil se pohnout. Cítil se tak slabí a vyčerpaný. Věděl, že mu Rosalia, stříkla skotskou omějem, protože moc dobře věděla, že je špatný herec, ale asi to přehnala.

 „Ruslane," vykřikla Clara, když si všimla, že se pohnul, „kde..., kde to jsme?" Ruslan se pokusil vzepřít na lokti a sykl bolestí. Jeho tvář, se zkřivila, do bolestivé grimasy. Celé tělo, měl jako v jednom ohni.

 „Co..., co mám udělat?" zavzlykala a vrhla se k němu na kolena. Vypadala vystrašená a zoufalá.

 Měl tak hroznou chuť, ji obejmout, utěšovat, hladit, konejšit, ale věděl, že nemůže. Když se dal do boje, tak musí bojovat. 

 Vzepřel se na rukou a pokusil se vstát. Ale opravdu, byl hodně slabí. Kolik mi toho kruci dala, prolétlo mu hlavou.

„Pomůžu ti." Vykřikla, když se mu zatočila hlava a chytla ho okolo pasu. Dopotácela se s ním až k pohovce, a když unaveně zvrátil hlavu a znovu sykl bolestí, už byla Clara zase u něj. 

„Jak ti můžu pomoci?" Z očí, se jí začaly kutálet slzy, když viděla jeho výraz ve tváři. Bojí se o něj?  Docela se mu to začínalo líbit. 

„Jsem jen slabí, Claro. Museli mi dát oměj." Podíval se do jejích očí, a snažil se dát do svého výrazu co nejvíce smutku a bolesti. Alespoň něco, je pravda. 

 „Ale proč? Proč to udělali? A kdo?" Vyčerpaně se svezla do jeho klína a položila si hlavu, na jeho hruď.

Srdce mu začalo divoce tlouci. Tolik po ní toužil. Tolik. Zavřel oči a zakvílel. Ale ne bolestí, touhou. 

Clara si to ovšem vysvětlila jinak a vyděšeně se zahleděla do jeho tváře. Bože, jestli pozná, že po ní toužím, tak jsem v háji, napadlo Ruslana a snažil se nějak odvrátit její pozornost. 

Seděla mu přeci na klíně, a dotek jejího těla na jeho, mu způsoboval ještě větší muka, než oměj.

 „Potřebuji..., potřebuji, se vykoupat." Podařilo se mu vykoktat. Měl pocit, že exploduje. Zhluboka oddychoval a přemýšlel, co dál. 

„Ten oměj..." vypravil ze sebe a vážně si oddychl, když vyskočila na nohy. Neví přeci, jakým způsobem ho požil. A on, potřebuje hodně studenou koupel.

„Jistě, a kde..., kde je koupelna?" začala se rozhlížet kolem.

 „A..., a mám ti pomoci se svléknout?" upřela na něj, svou starostlivou tvář a Ruslan si pomyslel, že kdo je tady, vlastně zkoušen.