Ruslan vytáhl vzdorující Claru z auta a přehodil si ji přes rameno.

 Clara nadávala, kopala, bušila ho pěstmi do zad, ale s Ruslanem, to ani nehlo. Za velkého jejího protestu, jí odnesl k tůni a postavil na zem.

 Nikdo si nedovolil říci, jediné slovo. Když byl alfa takto rozzuřený, nebylo radno, si s ním zahrávat. 

„Nech mě být, Ruslane. Co si o sobě vůbec myslíš? Ani mne nehne, abych tě poslouchala."

 Křičela a divoce při tom, rozhazovala rukama. Ruslan jen stál a díval se na ni. Stály proti sobě, jako dva kohouti. 

Dusno, síla jejich pouta, intenzita jejich lásky a touhy, byla tak veliká, že ji všichni cítili. I když nezúčastněný pozorovatel, by si mohl myslet, že k sobě cítí jen zlobu a nenávist. Všichni cítili, tu sílu, která z nich vyzařovala. Z obou. 

„ Budeš dodržovat tři pravidla, Claro. Za prvé..., bez mého svolení, neopustíš náš dům. Za druhé..., budeš mě poslouchat na slovo. A za třetí..., už nikdy, se nepokoušej, mi odporovat. Nemuselo by se ti to vyplatit, lásko." procedil mezi zuby a chytil její ruku, která mířila, k jeho obličeji. 

 Stáli teď tak blízko proti sobě. Zhluboka oddychovali a jeden druhému, nehodlal ustoupit, ani o krok. Tolik, proti sobě bojovali. Clara, za sebe. A Ruslan, za ně, za oba. 

Ale přes to všechno, bylo cítit, to jiskření, mezi nimi. Bylo to znát, z každého, jejich pohybu a pohledu. 

„Nebo co? Co mi uděláš? Nebojím se tě." Vyštěkla mu do tváře, ale automaticky ustoupila o krok vzad, když spatřila jeho výraz.

 „Co já, bych ti mohl udělat?" zasmál se, a Clara ustoupila o další krok, když se k ní pomalu začal blížit. 

Zpanikařila a rozhlédla se kolem. Jakoby hledala, kam se schovat. Ruslan ji ale popadl do náruče a v ten moment, si Clara uvědomila, co chce udělat.

 „Neopovážíš se!" vykřikla, a s obavami, se podívala na ledovou vodu v tůni.

 „Můžeš se vsadit, lásko." Zašeptal a hodil jí, do ledové vody.

 Clara se s prskáním a kašláním, vynořila nad hladinu a celá se roztřásla. Voda byla studená, jako led. 

„Už budeš hodná, miláčku?" usmál se Ruslan a dal si ruce v bok.

 „Ty..., ty..., psychopate!" vykoktala a zalapala po dechu. Bylo vidět, že se pere, sama se sebou. Se svou hrdostí a strachem.

„Čekám..." zadíval se ji do očí a Clara, jen poraženě sklopila hlavu a přikývla. 

„Dobře..., je tu ale ještě něco." Pronesl zvláštním tonem, a snažil se, na sobě nedat znát, svoje vzrušení. Vytáhl Claru z vody, vzal ji do náručí a rozeběhl se k domu.

 Ani se nesnažila protestovat. Byla najednou tak znavená a vyčerpaná. Udýchaně ji postavil na zem a chvíli se na ni jen tak díval. Znejistěla, pod jeho pohledem. Tvářil se tak divoce a nebezpečně, až se ji podlomila kolena. 

„Svlíkni, se!" pronesl najednou a zabodl do ní, svůj zrak.