Rosalia, se podívala na svého bratra, křečovitě svíral volant, a snažil se soustředit, na cestu před sebou.

 Evidentně myslel na to, aby Clara, zase něco neprovedla. Ruslanovi, opravdu nenastaly lehké časy. 

Od chvíle, kdy se vrátily z místního baru, kde se Clara tak opila, a následně na to utekla s parketu, to bylo čím dál horší. Nikdo nevěděl, co se stalo. Jestli si na něco vzpomněla, nebo ji něco rozhodilo. Nechtěla o tom mluvit s nikým. Ale její chování, bylo od té doby, nesnesitelné.

 Ruslan žárlivě střežil Claru na každém kroku, a nepustil ji na minutu z očí. Provokovala ho tak, že jeho trpělivost, už začínala pomalu přetékat. 

Clara nepokrytě, filtrovala s Edvardem. Flirtovala s každým chlapem, kterého potkala. Bylo vidět, že jí dělá dobře, když může Ruslana, takto provokovat. Že ji dělá dobře, když ho může takto ničit a trápit. 

Rosalia s Wiky, měli co dělat s Ruslanem, aby zabránily tomu, aby nějakému chlapovi, nezlomil vaz vzteky. 

„Co mám dělat, Rosalie? Mám snad pro jistotu, vykastrovat mužskou populaci, ve Werewolf Town?"

 Rosalii bylo jasné, že se snaží danou situaci jenom odlehčit. Ale věděla, že kdyby na to přišlo, bez zaváhání, to udělá. 

V tom mu zazvonil telefon. A od chvíle, kdy ho zvedl, než ho položil, se pomalu měnil výraz, jeho tváře. Přes údiv, rozčilení, zuřivost a vztek. 

Bez jediného slova, se skřípěním brzd, otočil auto a řítil se nepříčetnou rychlostí zpět. Rosalia samozřejmě, slyšela každé slovo. Volala Wiky, že nedokázala Claru zadržet. Utekla a zapadla do jednoho, z místních barů. 

Když zastavili, Ruslan vztekle bouchl dveřmi auta. Byl vážně, hodně naštvaný. S nepříčetným výrazem ve tváři, vyrazil ke dveřím baru a vztekle, rozrazil dveře.

 Na chvíli se zastavil a rozhlížel se kolem, dokud jeho oči, nespočinuly na ní. Seděla na barové stoličce, opřena jednou rukou o pult. V krátké minisukni, měla nohu přes nohu, což nebezpečně, odhalovalo její stehna. Titěrný top, toho také moc nezakrýval.

 Naklonila se k muži, na vedlejší stoličce a smála se něčemu, co ji řekl. Očividně, se tomu chlapovi výhled, který se mu naskytl, moc líbil.

 Za to, ale Ruslanovi, ne. Jeho oči, se zúžily do úzké štěrbinky, a ve tváři se mu usadil, nebezpečný výraz. Výraz, typu, dej ty pracky pryč, nebo ti je urvu. Naštvaně vyrazil směrem k nim, a překvapeně klidně, se na toho muže otočil. 

„Radil bych ti, abys vypadl. Jestli chceš žít, tak zmiz." Řekl to takovým tonem, až šel z něho strach. Vztek a žárlivost, s ním lomcovali, a z každého jeho pohybu, bylo znát, že si s ním, není radno zahrávat.

„Ty mi vážně, musíš zkazit každou zábavu." Zasyčela Clara, když chlap zmizel. 

„Jdeme!" zavelel Ruslan a otočil se na ní, změřil si ji rozzuřeným pohledem a několikrát se zhluboka nadýchl, aby se maličko uklidnil. 

„Nikam nejdu. Ty mi nemáš, co poroučet. Nejsem tvůj majetek!"

 „Tak to se pleteš, lásko." Procedil mezi zuby a vzápětí chytil ruku, mířící, k jeho obličeji. 

„Ode dneška..., budeš poslouchat." Přitáhl si ji k sobě, a stále držíc její ruku, jí dýchal do tváře.

 „Phe! A jak mě přinutíš?" vyštěkla mu do obličeje. Ruslanovi dalo hodně sebeovládání, aby ji to nepředvedl hned a tady. Sáhl do kapsy a hodil na pult pár bankovek. 

„Jak? Chceš vědět, jak tě přinutím?" Jen se usmál a přehodil si kopající Claru přes rameno.