Clara přiběhla na palouk k tůni, jako velká voda. Srdce ji tlouklo jako zběsilé a zhluboka dýchala. Byla naštvaná, nervózní, rozzuřená, a odhodlaná udělat cokoli, aby zabránila tomu, co si myslela, že se tam děje. 

Žárlí? Ano, opravdu žárlí, uvědomil si Ruslan. I když si to možná ještě sama, ani neuvědomuje. A vlastně, se docela dobře bavil. 

Slyšel až sem, jak ji divoce tlouklo srdce, když je viděla jít k tůni. Slyšel, co říkala a jak z hluboka dýchala, když uslyšela jeho vzrušený hlas. Musel se usmát. Vážně, to byla zábava, hlavně pro Wiky. 

Vžila se do role dokonale. Už když přijela, začala ho vášnivě líbat. A ty Clařiny pohledy, když je viděla. V tu chvíli si uvědomil, že to jistě, fungovat bude. 

Clara byla s Wiky nervózní, napjatá a vlastně, ji nesnášela. Poznali to všichni. Všichni viděli ty její nenávistné pohledy, jejím směrem. Odsuzující. A řekl by, že kdyby pohled vraždil, už by byla jistě mrtvá. 

Jen byl zvědav, jak daleko, budou muset zajít. Ale byl odhodlán, udělat cokoliv. Cokoliv, co otevře její oči a srdce. Jen doufal, že nebudou muset přistoupit k něčemu takovému, jako tenkrát, když se Wiky, snažila vzbudit žárlivost v Edvardovi. Ale i kdyby. Fungovalo to ne? A je vidět, že to začíná fungovat, i nyní.

 „Co pak, lásko." Ruslan nasadil svůj nejmilejší úsměv, dal si ruce v bok a čekal. 

Byla udýchaná a její srdce bilo tak mocně, že ho jistě muselo být slyšet, až do Werewof Town. Pomalu se otočila a div nevykřikla, když si všimla, že je Ruslan, do půl těla nahý. 

„Jdu..., jdu se vykoupat." Vyhrkla ze sebe, sotva popadaje dech. 

„Zrovna teď?" Ruslan se zatvářil naštvaně a se zdvihnulým obočím, se na ní podíval, „nevidíš, že mám zrovna, co na práci?" Zřejmě píchl, do vosího hnízda. 

Claře se zablýskaly oči a zaujala bojový postoj. 

„No tak, to máš smůlu. Protože já si chci zrovna teď, dát hodně dlouhou koupel, abys věděl."

 Ruslan měl co dělat, aby se nezačal smát. Byla tak rozčilená, že si ani neuvědomila, že se k němu přiblížila na tolik, že mu křičí přímo do obličeje.

 „Takže si asi budeš muset nechat, ty svoje zvrhlosti na jindy. Protože já, se odsaď nehnu." Divoce rozhazovala rukama a v očích jí plálo, tisíce ohňů. 

Ruslan se na ni díval, a ze všech sil se snažil, aby se mu na tváři, neobjevil úsměv. Měl opravdu co dělat. Byla tak sladká, když žárlila. Musel se hodně ovládat, aby se na ní nevrhl, a nezačal ji líbat.

 Ale místo toho, si ji s rádoby, naštvaným výrazem přitáhl k sobě.

 „No když musíš..., snad to nějak zvládnu, když mi takto, překazíš mé plány. Už jsem byl velmi..., velmi natěšen." Vzápětí, zachytil letící ruku, k jeho tváři.

 „Ty..., ty jsi vážně, maniak. Myslíš ty, vůbec na něco jiného?" Divoce se zazmítala, v jeho náručí. A na moment měl pocit, že zahlédl slzu, v jejím oku. 

„Já?" držel její zmítající se tělo a díval se ji do očí, „Nikdy..., nikdy, pokud jsi se mnou. Nikdy, pokud jsi na blízku. Nikdy, nemyslím na nic jiného, než na to, jak se s tebou miluji. Nikdy nemyslím na nic jiného, než na to, jak si mi dala svoje panenství. Jak se ty..., miluješ se mnou. A jak se mne celá, a úplně vzdáš." 

Horce dýchal do její tváře. Skoro cítil, její rty. Ještě, kousíček. Malý kousíček a políbil ji. Jenže Clara se mu vytrhla a běžela zpátky, k domu.

 Ruslan sotva, popadaje dech, se utrápeně  podíval, na vysmátou Wiky. 

„No vidím, Ruslane," smála se, div se nepopadala za břicho, „ty úplně ztrácíš kontrolu, když jsi v její blízkosti. Ale neboj, zvládneme to. Však máme v zásobě, ještě těžší, kalibr. A pak..., žárlí. Zatraceně hodně, žárlí. Jen to ještě sama neví. Ale to je jen otázka času. A my ji v té žárlivosti, necháme ještě více, vykoupat." 

Měla pravdu. Věděl to. Vlastně v to doufal. Úpěnlivě, se k tomu upínal.