„Tak mě tady máte." Zahalekala dlouhovlasá rusovláska, poněkud zvláštního vzezření.

 Bylo to vážně dobře načasováno, prolétlo hlavou Rosalii a rozzářila se jako měsíček. Seděli zrovna všichni na verandě před domem. 

Matteo byl zabrán do svých knížek. Valtr s Nathanem cukrovali se svými ženami, Clara se urputně snažila vyhýbat Ruslanovi a on, už měl v sobě třetí skleničku whisky. 

Rosalie po očku pozorovala Claru, jak zpozorněla, když Wiky vystoupila z auta. Vypadala vážně trochu extravagantněji, ale oni na ní byli zvyklí. Ne tak Clara. 

Na sobě měla kraťoučkou minisukni, vysoké černé šněrovací boty a top, který spíše více odhaloval, než zahaloval. Protáhla se jako kočka a ležérně, vystoupila z auta.

 Rosalie měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, protože to hrála, vážně dobře. Byla samozřejmě už obeznámena s celou situací a evidentně, si ji dost užívala. 

„Jsem tak ráda, miláčkové, že vás vidím." Vřítila se na verandu, a jala se objímat jednoho po druhém.

 Clara z ní evidentně, nemohla spustit oči. A když se vrhla k Ruslanovi, pověsila se mu okolo krku a jemu se tak naskytl vážně dobrý výhled, do bez tak už dosti sporého výstřihu, její srdce se rozbušilo.

„A tady je můj největší, miláček. Můj alfa." zazubila se na něj a pak ho políbila. 

Clara, zůstala jako přikovaná. Dívala se, jak ho ta divoženka líbá, a bušení jejího srdce, ještě zesílilo. Když se od něj, ta žena odtáhla, jako by nic, se na ni podívala, a mrkla na ni.

 „Aha..., a ty jsi kdo?" Zatvářila se udiveně. Clara jen zalapala po dechu, ale nezmohla se na jediné slovo. Všichni slyšeli, ten zběsilý tlukot. Bylo to něco, co se už dlouho, nestalo. 

„Doufám, že neodepřete na pár dní přístřeší, ještě jednomu, nocležníkovi." Ozvalo se najednou, a všichni, se podívaly tím směrem. 

„To je..., můj bratr Eduard, a já..., já jsem Wiky." Usmála se na ní a naklonila hlavu na stranu.

 Clara se nevěřícně dívala, na ten zvláštní úkaz, a chvíli to vypadalo, že má na krajíčku.

 „Je mi velkou ctí." Usmál se Edvard a políbil Claře ruku.

 Jen oni věděli, že to není Wikin bratr, ale její druh. Protože kdyby nebyl, tak už jen za ty smyslné pohledy, by mu Ruslan, utrhl hlavu.

 Eduard souhlasil, s tímto divadlem, velmi rád. Nebyl vždy jako teď, usedlý a zamilovaný vlk, který se od své družky, nehodlá hnout, ani na krok. 

Byl divoký a nezkrotný a bránil se lásce k Wiky, zuby nehty. Tenkrát jim vlastně, pomohl Ruslan. Připravily na něj stejnou lest, jako teď na Claru. 

Vzbudily v něm takovou žárlivost, že ho málem zabil. A kdyby necítil to pouto, co je mezi Ruslanem a Clarou, jistě by ten polibek, nedovolil.

Ale to napětí, to pouto a jeho veliká síla, byla cítit všude. Už když vystoupily z auta, ho cítily. Byl svému příteli, zavázán. 

A tak připravily Claře krušné chvíle, tím si byl jist. To by nesměl znát, tu svoji poblázněnou vlčici.