Následujících několik dní, bylo peklo. Peklo, pro celou smečku, ale hlavně pro Ruslana. 

Clara se mu vyhýbala, jak jen to bylo možné. Když přišel do místnosti, rychle odešla. Když se na něj podívala, znejistěla. Nenechala k sobě Ruslana, ani přiblížit. Bylo znát, že se brání jakýmkoliv emocím. Jakýmkoliv projevu citu. 

Vyhýbala se tomu, jak jen to bylo možné. Vypadalo to, jako by si kolem sebe vystavila jakousi obrannou hradbu. Jako kdyby kolem jejího těla, byla neviditelná bublina, která bránila tomu, pustit k sobě Ruslanovu lásku. A jako kdyby ta bublina, bránila i jí, se projevit.

 To pouto, tu muselo být. Jistě bylo, ale bylo dobře uzamčeno, pod tím povrchem.

V jejich ložnici, vystavila v prostředku postele hradbu s polštářů a pokaždé, když Ruslan vstoupil do místnosti, dělala, že spí. 

Nikdo, se už nemohl dívat, jak je Ruslan den od dne smutnější a nešťastnější. Jeho láska, ještě více zesílena poutem označení, tu stále byla, a její netečnost mu přinášela neskutečnou bolest.

 Už přestal počítat, promarněné dny, plných strachu a promarněné noci, plných touhy a zoufalství. Každé ráno vstával s nadějí, že se to zlepší, a každou noc uléhal s bolestí v srdci, vedle ženy, kterou tolik miloval a nemohl se ji ani dotknout. 

Tak moc se snažil, tu její hradbu prolomit. Ale nefungovalo nic. Nefungovalo, když byl milý a hodný. Nefungovalo, když se ji vyhýbal, ani když ji vyhledával. A nefungovalo ani, když se ji snažil vyznat lásku.

 „Myslím, že to mám." Pronesla zamyšleně Rosalia do místnosti, když Clara odešla, a všichni si maličko oddechli, že snad alespoň na chvíli, to hrozné dusno poleví.

Když byli spolu, bylo to nesnesitelné. Všichni cítily zjitřené alfovy emoce a tak moc, je to bolelo s ním. 

„Myslím, že jsem na to přišla," vypískla Rosalia nadšeně, „musíme Claru donutit žárlit."

 Podívala se vítězoslavně, do překvapených tváří, svých bratrů. 

„To pouto, tady stále je, jen ho musíme probudit."

 „Rosalia má pravdu," otočil se Valtr na Ruslana, „ jestli ji přinutíš žárlit..., jestli bude žárlit, miluje tě. A pak..., není nic ztraceno." 

 Rosalia se rozzářila jako měsíček. Bylo vidět, že je sama, se sebou spokojena. 

„Pozveme k nám Wiki. Ta je přeci vždy, pro každou legraci. Jestli ona, nedokáže v tvojí družce vyvolat žárlivost, tak žádná." 

Ruslan si jen povzdechl a nalil si sklenici whisky. Chvíli se zadíval do ohně v krbu, v rohu místnosti a pak se na ně otočil. 

Musel přiznat, že mají pravdu. Určitě, by to mohlo fungovat. Byl tak zoufalý, že byl ochoten zkusit cokoliv. Nefunguje nic. Nic co doposud zkusil, nebo udělal. Nefunguje, když je milý a laskavý, tak to zkusí jinak. 

Nefunguje, když kolem ní chodí po špičkách, tak to už dělat nebude. Ukáže jí, kdo doopravdy je. Vášnivý, nezkrotný a tvrdohlavý, tvrdý a silný. 

Je alfa, a i ona, to bude respektovat. Už před ní nebude tajit svou touhu. Už si před ní nebude, na nic hrát. 

„Dobře, pozveme Wiky." Řekl a kopl do sebe sklenici whisky.